„Tajemství“ mečů

Vyrobit kvalitní meč už někdy od dob Alexandra Velikého, tedy 4. st. př. n. l. nebylo vůbec snadné. Musel být ostrý a pevný, aby byl účinný v boji a zároveň pružný, aby se nezlomil. Od počátku se tak mečíři snažili najít to správné složení oceli – poměr železa, uhlíku a dalších prvků, které vylepšovaly její kvalitu. Díky některým byla ocel pružná, zatímco jiné zajišťovaly pevnost. Jednou jedinečnou (a tajnou) kombinací pak vznikla cenná ocel vynikajících vlastností – damašská, a z ní díky specifickému kování i umělecky okázalý meč s krásnou povrchovou kresbou.

Zprávy o pozoruhodných vlastnostech damašského meče přinesli do Evropy v 11. století křižáci, kteří se vrátili z Blízkého východu. Vyprávěli o kouzelném meči, který je tak ostrý, že dokáže přetnout ve vzduchu nejen pírko, ale i jemné hedvábí, proseknout ostří meče či dokonce rozseknout kámen, aniž by se ztupil nebo zlomil…

Za damašskou ocelí…

Kořeny damašské oceli též zvané damascénská sahají až do starověku, kdy ji prvně použili kováři Blízkého východu a Indického subkontinentu. Samotný název oceli je poněkud nejasný. Nabízí se samozřejmě Damašek, kde se meče vyráběly. Stejně tak ale může být název odvozený od arabského slova damas, což znamená vodu. Také může být odkazem na typický vzor zvlněné vody. Starověký mudrc al-Beruni zmiňuje ve svých spisech zázračný meč, který koval muž jménem Damasqui.

Základem se stala vynikající ocel wootz s vysokým obsahem uhlíku, kterou někdy v roce 300 př. n. l. vyvinuli kovotepci v Indii a na Srí Lance. Ingoty se dovážely do různých částí světa. Především v Persii – a také přirozeně v syrském Damašku ji mistři pomocí neznámých lugurů postupem času propracovali v legendární kov. Složitým kováním během skládání, kroucení a zatloukáním několika vrstev pak vznikaly jedinečné charakteristické „vodní“ vzory. Předpokládá se, že kování a tepání probíhalo při teplotě zhruba 900 °C, po ochlazení se pro tvarovaní meče kov opět zahřál na stejnou teplotu.

Následující video ukazuje výrobu nože z dnešní damaškové oceli:

Zdroj: Youtube

V objevených písemnostech se píše, že k temperování damašského meče se musí čepel zahřívat, dokud se nerozzáří jako slunce vycházející na poušti, poté ochladit na barvu královského purpuru a ponořit „do těla svalnatého otroka“, aby se jeho síla přenesla na meč. O samotném kalení se tradují legendy. Údajně se užívala „dračí krev“. Jeden příběh vypráví, že se chladila oslí močí, jiná doporučovala moč zrzavých chlapců nebo tříleté kozy, která byla tři dny krmená kapradím.

Zánik a znovuzrození

V Damašku zbrojíři tuto ocel přestali používat kolem roku 1750, do konce 18. století pak zcela vymizela a s ní i tajné recepty. Předpokládá se, že neznámá ruda, která ji propůjčila úžasné vlastnosti, byla vytěžená.

Kouzlo damašské oceli, její jedinečné složení, techniky a kresba však nikdy nepřestaly fascinovat. I dnes je damašská ocel pro svou jedinečnost vyhledávaným materiálem. Její složení není – a asi nikdy nebude – stejné jako u té pravé staré damašské. Proces zpracování a výrobky jen napodobují onen cenný kov, přesto i dnes z něho vznikají dokonalé výrobky. Nejsou to meče, ale především kvalitní nože a čepelové nástroje ceněné pro své trvalé ostří i umělecké zpracování. Z mnohých se stávají sběratelské předměty. Z novodobé damašské oceli se také vyrábějí šperky, hodinky, příbory a další předměty.

Zdroje: science.howstuffworks.com, curiosmos.com, www.nytimes.com