Marie Terezie stihla za plného úřadování přivést na svět 16 dětí, z toho 5 synů a 11 dcer. Všem se dostalo pečlivé výchovy, na jejímž základě z nich měly vyrůst silné, zbožné a ukázněné osobnosti.

Marie Alžběta, zvaná Liesl, byla v pořadí šestým dítětem a okolí ji odmalička zbožňovalo pro její roztomilou tvářičku. Upovídaná dívenka ráda tropila žerty, což v matce budilo obavy, že bude příliš dětinská. S ještě větší nelibostí však sledovala její dospívání: Liesl se jí před očima měnila v namyšlenou koketu, která se neustále vzhlížela v zrcadle a flirtovala s mladými dvořany.

Nikdo však nemohl popřít, že Marie Alžběta skutečně vyrostla do krásy. Sama císařovna ji považovala za svou nejkrásnější dceru a doufala, že pro ni najde vlivného ženicha. Prvním vážným nápadníkem byl polský král Stanislav II. August, který se pyšnil atraktivním zjevem a Alžbětu doopravdy okouzlil. Jenomže císařovna ho shledala málo významným a z námluv sešlo. Podobně odmítla i další dva uchazeče a prozatím se věnovala Sedmileté válce.

Jako by osud chtěl snad pýchu vladařky potrestat, Marie Alžběta se nakonec neprovdala vůbec. V roce 1767 Vídeň postihla epidemie pravých neštovic, kterým se nevyhnula ani Marie Terezie a dvě z jejích dcer. Šestnáctiletá Josefa onemocnění nepřežila a vypadalo to, že mu podlehne i Liesl. Císařovna u její postele probděla celé noci a nechala jí už udělit poslední pomazání, když v tom se dívka jako zázrakem zotavila. Když se však podívala do zrcadla, zhroutil se jí svět.

Celý její obličej pokrývaly nevzhledné jizvy, muži se od ní s odporem odvraceli. Kdysi koketná Liesl se jen těžko smiřovala s vědomím, že se její věhlasný půvab nadobro vytratil.

Místo flirtování od té doby trávila čas klevetami a jízlivými poznámkami na adresu svých příbuzných. Projevila se u ní psychická nevyrovnanost: jeden večer žoviálně bavila velkou společnost a ze svého vzhledu si dělala legraci, druhý den se zavřela ve svém pokoji a nikoho nechtěla vidět.

Její matka se pro ni pokusila vyjednat sňatek s ovdovělým francouzským králem Ludvíkem XV., veškeré diplomatické snahy ale ztroskotaly ve chvíli, kdy se Ludvíkovi dostal do ruky Alžbětin portrét. Do Vídně ani neposlal slušnou odpověď, nikdy se už neoženil a raději dožil po boku povolné metresy od vlastního dvora.

Nešťastná Liesl propadala depresím. Matka se jí snažila aspoň zajistit stálý příjem, a tak jí nabídla místo abatyše v ženském konviktu v Innsbrucku, které by jí přineslo rentu 50 000 zlatých. Liesl ale do kláštera nechtěla. Matčino přání vyplnila až poté, co ji k tomu v roce 1780 donutil bratr a nastupující císař Josef II.

Alžběta brzy zjistila, že to byl nejlepší krok jejího života. V Innsbrucku měla vlastní dvořanstvo a volnou ruku ve vedení konviktu. Chovanky ji milovaly, protože jim dovolovala zdobit si šaty krajkami a perlami. Zavedla zde vítané změny a stala se velmi váženou osobou. Z Innsbrucku odešla až v roce 1806, kdy město obsadili Napoleonovi spojenci. Zemřela o dva roky později ve věku 65 let.