Osm dní trvající proces měl svůj přesně vynucený scénář. I když se podle něj měli a byli donuceni obžalovaní chovat, v některých momentech se režimu plán vymknul z ruky. Jednou z těch, kdo se nedržel připraveného scénáře, byla právě doktorka Horáková. I přesto, že věděla, co musí říci, nepoddala se a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály. Věděla předem, jaký trest ji za to čeká. Na její závěrečnou řeč se můžete podívat na videu:
Zkonstruovaný proces a cenzurované výpovědi
V rámci připraveného procesu byly do soudní síně nošeny koše s tisíci rezolucemi lidí žádajícími nejvyšší tresty pro obviněné. Samozřejmě i tyto byly podvrhy - jednalo se o dopisy organizované závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory, v jejichž pozadí stála tajná státní bezpečnost a sovětští poradci.
Poslední, osmý den procesu, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové proběhla poslední řeč všech odsouzených, jež byla samozřejmě médiím poslána v pozměněné podobě. Rozsudky byly vyřčeny: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
Milada Horáková a Alois Štůla (druhý zleva) doprovázejí britského ministra zdravotnictví v Masarykových domovech, 1937.
Hrdost a statečnost
Milada Horáková tak zemřela ve věku 48 let a stala se jedinou ženou v Československu popravenou za vykonstruované spiknutí a velezradu. V roce 1950, kdy byla oběšena, bylo její dceři Janě patnáct let. Ztráta matky pro ni byla samozřejmě nesnesitelně bolestivá, i když dnes o mamince říká, že „ničila estébáky svou noblesou a inteligencí.“ S hrdostí dcery si uvědomuje, že její odsouzená maminka odmítla jako jediná svoje vrahy poprosit o milost, a ani její obhájce ji nepřemluvil.
Učinil tak její zoufalý otec, Čeněk Král, a právě dcera Jana, ale nebyli vyslyšeni. I když 26. června 1950 prezident Klement Gottwald potvrdil trest smrti pro Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandru, u Milady Horákové znejistěl. Byl totiž doslova zasypán protesty a prosbami z celého světa. „Doufali jsme do poslední chvíle,“ řekla v rozhovoru pro Reflex v roce 2011 její dcera Jana Kánská.
Ačkoli ale ministr spravedlnosti doporučil milost neudělit, Gottwald trest smrti potvrdil. Posledním přáním Milady Horákové bylo rozloučit se se svojí rodinou – sestrou, švagrem a šestnáctiletou dcerou. Svým blízkým napsala dopisy a požádala o promluvu s knězem. Chtěla vědět, co se stalo s jejím manželem. A na ráno v den popravy poprosila o černou kávu a sklenku červeného vína. Na její dopisy se můžete podívat zde:
Některá z jejích přání byla vyslyšena, ne však všechna. S rodinou. Která žádné dopisy nedostala, se mohla rozloučit v suterénu pankrácké věznice, pod dohledem ozbrojené stráže.
Milada Horáková se smrti nebála
Až čtyřicet let po její popravě se konečně dopisy dostaly do rukou jejích blízkých: „Žijte, žijte! Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. (…) Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal.“
Symbolický hrob M. Horákové na čestném pohřebišti na Ďáblickém hřbitově v Praze.
Jana Kánská vzpomíná
Dcera doktorky Horákové, Jana Kánská, dodnes vzpomíná na krásný vztah svých rodičů. „Máma měla štěstí, že potkala právě tátu. Vytvářel jí zázemí, ve všem ji podporoval, nikdy jí nevyčítal, že moc pracuje a je málo doma. Každou neděli jsme s tátou chodili kupovat mámě květiny. Táta hezky kreslil. Namaloval dva maminčiny portréty,“ říká.
Jana se nemusela v životě vyrovnat jen s maminčinou popravou, její rodiče byli oba zatčeni gestapem již v roce 1940. „Chodily jsme do té ulice (kde byla maminka zavřená- pozn. red.), mávaly do oken zadního traktu soudní budovy a doufaly, že nás maminka vidí,“ vzpomíná Jana. A samozřejmě si pamatuje i to, jak byly výslechy gestapa vedeny. V ničem si nezadaly s těmi pozdějšími, jež prováděli komunisté. Milada Horáková byla mnoha lidmi přemlouvána, ať uteče za hranice. Nedbala, protože věřila ve šťastný výsledek voleb. Po smrti Jana Masaryka se vzdala poslaneckého mandátu a šla dělat sociální referentku na magistrát. Byla zodpovědná, obětavá, pracovitá a optimistická. Až do 27. září 1949, kdy ji zatkli a jejímu muži se podařilo v nestřeženém okamžiku uprchnout, aby mohl svou manželku varovat, což ale nevyšlo. Naopak se mu ale podařilo uprchnout za hranice, kam za ním později přijela i Jana, jíž v Čechách vychovávali teta a strýc a měla výborného poručníka.
Připomenutí 70 let od popravy M. Horákové v rámci kampaně Milada 70 spolku Dekomunizace. Praha, 2020.
Život za mořem
Osud maminky samozřejmě pronásledoval dceru i po její smrti – bylo jí znemožněno vystudovat vysokou školu, i když gymnázium úspěšně dokončila. Odešla tedy na zubní kliniku, kde deset let pracovala jako zubní instrumentářka. Její sen o medicíně se rozplynul.
V roce 1966 požádala o tříměsíční návštěvu USA a poprvé po letech se setkala se svým otcem. Jana Kánská „odešla“ do Spojených států na jaře 1968. I tam zůstala v oboru a pracovala u zubaře. Později se seznámila i se svým mužem, také českým emigrantem. „V padesátém čtvrtém, v listopadu, se zahrabaný v haldě s uhlím dostal do Rakouska. V Innsbrucku čekal dva roky na americké vízum. Dopoledne studoval, odpoledne dělal lyžařského instruktora a další přivýdělek ho čekal večer. Tancoval v opeře. Dodneška si ho kvůli tomu dobírám. V Chicagu potom vystudoval ekonomii. Během studií se živil jako au pair v rodině jednoho profesora. Seznámili jsme se 2. září 1968 na konferenci Společnosti pro vědu a umění. Po skončení akce jsme se dali do řeči. Zaujalo mě, že se dvacátého srpna, tedy den před invazí, vrátil z Prahy. Zajímaly mě zprávy z Československa,“ vzpomíná Jana pro časopis Reflex.
S matčinou popravou se časem Jana naučila žít. Nic jiného ji nezbývalo. Do Čech se dodnes ráda dvakrát do roka vrací, i když jejím domovem, kde má manžela, děti i vnoučata, je Amerika. Jak sama tvrdí, na to, co se stalo její mamince, se zapomenout nedá, ale na Čechy se zlobit nemůže.
Zdroje:
www.blesk.cz, www.extra.cz, www.reflex.cz, www.blesk.cz/dcera-popravene-milady-horakove-je-kopii-mamy-jak-prezivala-po-jeji-smrti.html, en.wikipedia.org
