I když se Belgie snažila Degrelleho ze země unést, nikdy se to nepodařilo. Neviditelná ochranná ruka nad ním stála i přesto, že stále hostil evropské pravicové extremisty a neonacisty. V rozhovoru pro New York Times v roce 1977 řekl: „Býval jsem hitlerovcem a stále jím jsem - až do dne, kdy zemřu." Popřel také existenci holocaustu, kdy nacisté zabili více než šest milionů Židů (Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Léon_Degrelle).

Původně snad věřil i v Boha. Nejprve studoval na jezuitské koleji, poté pokračoval na katolické univerzitě v Lovani, kterou zakončil doktorátem práv. Začal se zajímat o politiku a žurnalistiku. Řídil úspěšné studentské noviny a postupem času se odvrátil od katolického hnutí a založil vlastní tzv. Rexistickou stranu (Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Rexism).

Úspěšný řečník a davový buřič přitahoval především střední vrstvu Belgičanů, kteří protestovali proti neschopnosti politických stran vypořádat se s hospodářskými a sociálními problémy země. V květnu 1936 dokonce zažili Rexisté úspěch ve volbách - získali 21 z celkových 202 křesel, v doplňovacích volbách však propadli (Zdroj: www.britannica.com/biography/Leon-Degrelle).

Leon Degrelle se však nemínil vzdát. Po německém útoku na SSSR v roce 1941 zformoval ze svých příznivců celý prapor, který bojoval pod praporem SS. Měl jasný plán: na bojišti bude tak úspěšný, že se s velkou pompou vrátí do Belgie v čele vítězné armády. Konečně získá politickou důvěru a stane se mocným mužem. I když nejprve předal vedení stran Victoru Matthysovi a stal se obyčejným pěšákem v SS Vallonie, už v květnu 1942 z něj byl důstojník a získával ocenění jako na běžícím pásu. Kvůli němu přicházeli do legie další dobrovolníci a Degrelle se hřál na výsluní úspěchu.

Jeho nasazení ocenil i samotný Hitler, když mu v roce 1944 osobně věnoval rytířský kříž. Z cizineckých příslušníků německé branné moci se tak stal mužem s největším počtem vyznamenání. Pro něj však byla nejvyšším oceněním Vůdcova slova, v nichž vyřkl, že kdyby měl syna, chtěl by, aby byl jako Degrelle.