Díky tomu, že veřejné domy fungovaly oficiálně, museli jejich provozovatelé platit příslušné poplatky do panovníkovy kasy.
První čínské veřejné domy ale fungovaly trochu jinak, než jak jsme zvyklí dnes. Šlo spíše o jakési „supermarkety", v nichž si bohatí zájemci vybírali dívky jak na chvilkové potěšení, tak i natrvalo do svých harémů. Samozřejmostí bylo, že si vyhlédnutou dívku mohli za poplatek nejdříve vyzkoušet.
Harémy byly u většiny bohatých a mocných mužů běžné. Mnozí díky nim dávali na odiv své společenské postavení, takže harém měl i reprezentativní funkci. Čím byl větší a čím více krásných a draze ozdobených žen v něm pobývalo, tím lépe. Ty největší harémy mívali samozřejmě v pozdější době čínští císaři. Dalo se v nich napočítat na tři tisíce žen a dívek.
Členka takového harému se ale mohla paradoxně potýkat s opačným problémem než řadová prostitutka. Mohla trpět nedostatkem sexu, protože musela čekat, až na ni přijde řada. Často se stávalo i to, že se nedočkala nikdy, protože císař dával přednost jen úzkému okruhu favoritek a ostatní vydržoval v tomto luxusním vězení pouze kvůli reprezentaci a své pověsti.
