V části rozsáhlého díla je líčena Gilgamešova silná sexuální potřeba, kvůli níž nenechal v klidu žádnou pannu, a dokonce ani mládence. Jeho poddaní to ale s pochopením přecházeli, neboť věděli, že tak činí pouze z nudy. Bohové se mu rozhodli pomoci a stvořili bytost, která by se mu ve všem vyrovnala a přispěla k jeho zklidnění. Enkidu byl napůl člověk, napůl zvíře, byl stejně silný jako princ, jen o něco chlupatější a svalnatější. Po svém zrození strávil týden ve společnosti kněžky z Ištařina chrámu, která ho zasvětila nejen do sexuálních, ale také společenských mravů.

Pak se Enkidu mohl konečně setkat s princem, ovšem střet dvou horkohlavých mladíků skončil soubojem. Až když oba kohouti zjistili, že jsou stejně silní, vzniklo mezi nimi přátelství.

Pak ale začalo jít do tuhého, protože na Gilgameše dostala zálusk samotná bohyně Ištar. Šlo o vzrušující, ale nebezpečnou ženu, která vládla zároveň lásce i válce a byla zvyklá se sama rozhodovat, s kým se bude milovat. Jako aktivní, neodbytná a nenasytná bohyně nesnesla odpor, a proto se velice rozzuřila, když ji Gilgameš drze odmítl.

Ištařina pomsta byla rychlá a krutá. Rozhodla se bez milosti zahubit Enkidua. Ten se o své smrti dozvěděl několik vteřin dopředu, takže ještě stihl ve vzteku proklít nejen Ištar, ale všechny prodejné ženy.