Většina dikteriadek pracovala ve veřejných domech, kde musely být po vůli každému návštěvníkovi. Existovaly ale i dikteriadky, která se pohybovaly volně po ulicích, a tvořily úplnou spodinu mezi prostitutkami. Říkalo se jim „vlčice", snad proto, že se potulovaly osamoceně temnými uličkami a číhaly na svou kořist. Jiný výklad říká, že lákaly své klienty podobným zvukem, jaký vydávají vlčice.
Tyto ženy byly většinou Řekyně, které upadly do chudoby, takže svou pochybnou živnost provozovaly ze studu raději v ústraní. Své tělo nabízely v krčmách, u lazebníků, ve sloupových chodbách nebo i za městem ve volné přírodě. Často během dne vykonávaly své skutečné řemeslo, případně žebraly, a večer se pokoušely přivydělat prodejnou láskou.
Většinou byly odkázány na muže z nejnižších sociálních skupin, například na propuštěnce z vězení, otroky a různé další pobudy.
Na rozdíl od dikteriadek působících ve veřejných nevěstincích u „vlčic" tolik nerozhodovala fyzická krása a věk. Noc přikryla všechny nedostatky a často podnapilému zákazníkovi nezáleželo na tom, jak jeho milenka vypadá. Naproti tomu ve veřejných domech měli zákazníci přece jen větší komfort a lepší servis.
