Jako britský válečný zajatec byl Denis Avey nuceně nasazen v továrně poblíž Osvětimi a setkával se tu i s židovskými vězni z přilehlého tábora. Na kost vyzáblí muži v pruhovaných oděvech vyvolávali v Denisovi spoustu otázek. S jedním z nich se mladý voják seznámil blíže. Dotyčný se jmenoval Ernst Lobethal a Denise požádal, zda by nemohl navázat kontakt s jeho sestrou, která byla před válkou záchranným dětským transportem dopravena do Velké Británie.

Spojení se podařilo a sestra začala přes Denise Ernstovi pravidelně posílat balíčky s cigaretami. Ačkoli šlo o artikl, který je v dnešní době považován za příčinu mnoha úmrtí, v době válečné naopak životy zachraňoval. Vězni cigarety používali jako platidlo a obstarávali si za ně větší příděly jídla. Tím si prodloužili životní sílu a měli větší šanci pobyt v koncentračním táboře přežít.

Tomuto systému zpočátku nerozuměl ani Denis Avey. Nechápal, jaké hrůzy se asi musejí v sousedním táboře odehrávat, když tam lidské životy visí na krabičkách cigaret. Rozhodl se proto, že do lágru osobně vnikne a zjistí to.

Akce to byla víc než riskantní: Denis si vyholil hlavu, vyměnil si oblečení s jedním z židovských vězňů a na jeden den se stal otrokem zcela podrobeným nacistické zvůli. "V tu chvíli se na mě nevztahovala ženevská úmluva. Kdyby mě chytli, na místě by mě zastřelili," vyprávěl později Denis.

To, co v koncentráku viděl, předčilo jeho nejčernější představy: "Nepřeháním, když řeknu, že 200 tisíc vězňů bylo upracováno k smrti. Nepřežili tam déle než čtyři měsíce. Dozorci je každý den bezdůvodně mlátili. My jako britští vojáci jsme sice byli nuceni pracovat šest dnů v týdnu a naše podmínky byly otřesné, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, co zažívali Židé ve vedlejším táboře."

Denis poté svou akci ještě jednou zopakoval, tentokrát však byl i svědkem vraždy dítěte a jeden z dozorců mu pažbou pistole vážně poranil oko. Britský voják od té doby na jedno oko neviděl a ke konci života mu ho lékaři museli chirurgicky zcela odstranit.

V dubnu roku 1945 se Denisovi podařilo uprchnout z pochodu smrti. Cestou narazil na Američany, kteří mu pomohli dostat se zpátky do Anglie. Jeho rodina ho už mezitím oplakala, nikdo doma nevěřil, že válku mohl přežít. Rok a půl se léčil z tuberkulózy a poté se pokusil začít žít "normální život", přestože ho pronásledoval v té době dosud lékařsky nepopsaný posttraumatický syndrom. Denise stíhaly noční můry, trpěl náhlými záchvaty vzteku a nevolnostmi. Přesto se dožil 96 let, a dokonce se mu podařilo zjistit, že jeho židovský přítel z Osvětimi Ernst Lobethal díky jeho "cigaretové pomoci" přežil válku také. Odstěhoval se do Spojených států a pokusil se na minulost zcela zapomenout.