Za královny Alžběty I. prý v londýnském Toweru existovala podzemní cela, kam stoupající voda z Temže vyplavila houfy krys. Nešlo sem žádné světlo a žalářníci na odsouzence loučemi neplýtvali; vězeň byl uvržen do naprosté tmy a slyšel jen zlověstné cupitání malých hladových hlodavců, kteří mu posléze okousaly maso z těla.
Během Nizozemské revoluce velitel Diedrik Sonoy pak vymyslel snad nejdrastičtější metodu mučení, která mohla lidskou mysl napadnout. Svázaným zajatcům položil na břicho bezednou klec s krysami a zvolna ji nahříval ohněm. Krysy se snažily žáru uniknout, přičemž jediná cesta z klece vedla přes měkké tkáně mučeného, kterými se snadno prokousaly. Zajatci umírali v krutých bolestech, jež trvaly celé hodiny.
Tuto šílenou a nepochopitelnou formu mučení používaly ještě v 2. polovině 20. století některé totalitní režimy v Jižní Americe. V Argentině během tzv. národní reorganizace, jež probíhala mezi lety 1976 a 1983, ji vládnoucí vojenská junta běžně používala k výslechu svých oponentů. Argentinští mučitelé přitom zašli ve svém sadismu tak daleko, že krysy směrovali pomocí trubice do vězňova konečníku nebo (v případě, že byla vězněm žena) do vagíny.
V roce 2010 se ve Spojených státech vyskytl případ, kdy jistý David Wax vyhrožoval tímto mučením unesenému muži, aby ho tak přinutil k rozvodu s manželkou. Soud mu udělil sedm let odnětí svobody za únos a vyhrožování.
Mučení krysou inspirovalo také filmové tvůrce: můžeme ho vidět například v akčním snímku Rychle a zběsile II. nebo v seriálu Hra o trůny. Chtějí-li režiséři vzbudit v divácích pocity nepopsatelného děsu, s pomocí krys rozežírajících orgány oběti se jim to zaručeně daří...