Katorga – těžká práce pro nepřátele cara

Katorga byla trestanecká kolonie, kde vyhnance a trestance čekala jen tvrdá dřina v dolech, těžbě a zpracování dřeva, stavbě silnic. Jen tak mimochodem, své čtyři roky vyhnanství v katorze popsal ve své knize Zápisky z Mrtvého domu F. Dostojevskij. Odsouzence na Sibiř zpočátku dobrovolně doprovázeli rodinní příslušníci, nejčastěji manželky, které „v dobrém i ve zlém“ braly vážně a chtěly být po boku svého muže „dokud je smrt nerozdělí“. Později vláda vydala zákon, který manželky zavazoval, aby své muže do vyhnanství následovaly. A děti těchto rodičů neměly na výběr. Musely se svými rodiči.

A tak se na tisíce kilometrů dlouhou cestu do katorgy vydávaly celé rodiny. Pokud na Sibiř dorazily, přivítala je „vězeňská brána“ v podobě malého obelisku. Na jedné straně byl nápis Evropa, na druhé Asie. Život a smrt. Dle knihy D. Beera Dům mrtvých: Sibiřské mučení v době carů (2018), ve které popisuje osudy sibiřských dětí, „... jen v roce 1875 přišlo na cestě na Sibiř o život 1 030 dětí. Zemřely buď v přechodných věznicích Moskvy, Nižního Novgorodu, Kazaně a Permu, nebo v ‚etapách‘, tj. místech ubytování…" A mnozí, nejen děti, kteří na místo dorazili, následkem dlouhé vyčerpávající cesty záhy zemřeli.

Krutý osud dětských vyhnanců

Děti, které i tak přežily, neměly šanci žít a vyrůstat v podmínkách, které by alespoň trochu připomínaly normální život. Znaly jen hlad, špínu, nemoci. Historička E. Kaczyńska ve své studii Sibiř: Největší vězení na světě, píše „…špinavé a hladové děti běhaly v hadrech a staraly se o sebe: hrály si jen na pronásledování, zajetí, potrestání a uvěznění.“ Spaly v zatuchlých nevětraných místnostech, kde jich bylo tolik, že se nemohly ani pohnout. Z kbelíků používaných místo záchodů se šířil smrad, ale byly i zdrojem nemocí. Děti trpěly tuberkulózou, zápalem plic, tyfem. Nemocné pak byly převezeny do vězeňské nemocnice, kde však nebyly léčeny, jen izolovány a zcela osamoceny čekaly na smrt.

Sibiřské děti

Přestože narození dítěte v drsných vězeňských podmínkách nebylo radostnou událostí a dle Kaczyńske „…reprodukce nebyla velká a úmrtnost novorozenců byla velká, dítě bylo obvykle nežádoucí, protože zvýšilo nebezpečí hladovění,“ i tak tam v roce 1899 žilo 5 000 potomků vězňů a vyhnanců. Rodily se nové „sibiřské“ generace. Ani tyto děti nepoznaly normální rodinný život. Vyrůstaly dál ve vězeňské realitě. Jen se přizpůsobily a převzaly „vzory“ světa dospělých. Brutalitu, zvrácenost, násilí, vraždy, žhářství nejen znaly, ale dokonce si na to hrály. Další zcela běžnou záležitostí byla prostituce a znásilňování.

Pekelný Sachalin

Na ostrově Sachalin byla v 19. století založena další katorga, snad ta nejhrůznější ze všech trestaneckých kolonií. Žena tady měla cenu zlata, na dvanáct mužů připadala jedna. Pokud nestačila k uspokojení potřeb vězňů a dozorců, přišly na řadu děti. V roce 1903 navštívil Sachalin anglický průkopník Ch. H. Hawes „a byl šokován ochotou otců prodat své dcery“. Také tvrdil, že „na ostrově není snad jediná dívka, která by v devíti byla panna“. I úředník ruského ministerstva vnitra D. Dril, který místo navštívil, psal, že našel holčičku, která v devíti měla syfilis. Děti běžně pily, kouřily, bavily se jako dospělí. I jako sotva náctileté přijaly svět, kde byly kolektivně vlastněným sexuálním objektem.

Po svržení poslední ruského cara Mikuláše II. (1917) se některé děti z tohoto prostředí vymanily. Avšak naprostá demoralizace je navždycky poznamenala. D. Beer ve své knize cituje zdravotní sestru, která některé z nich měla v péči: „Mám ve svém oddělení patnáctileté, sedmnáctileté a devatenáctileté dívky, které měly sexuální vztahy ve dvanácti letech a nyní se neobejdou bez vodky, špíny a vulgárního jazyka.“

Zdroje: ciekawostkihistoryczne.pl, mashable.com