Tragický osud carských sibiřských dětí: Jediná dívka v devíti nebyla panna

Elena Velímská | 28. 10. 2022

Drsná, divoká, široširá. Mokřady, tajga a tundra, jichž přírodní krásy obdivují cestovatelé. To je Sibiř. Pro miliony poddaných v carském Rusku to však byla prokletá zem, kde se umíralo. Ruští carové po staletí do sibiřských pustin vyhostili každého, kdo se jim nehodil, kdo dělal potíže. Od zločinců po politické odpůrce. Sibiř byla jedno obrovské vězení pod širým nebem, kde však, bohužel, končily i nevinné děti a jejich matky.

Katorga – těžká práce pro nepřátele cara

Katorga byla trestanecká kolonie, kde vyhnance a trestance čekala jen tvrdá dřina v dolech, těžbě a zpracování dřeva, stavbě silnic. Jen tak mimochodem, své čtyři roky vyhnanství v katorze popsal ve své knize Zápisky z Mrtvého domu F. Dostojevskij. Odsouzence na Sibiř zpočátku dobrovolně doprovázeli rodinní příslušníci, nejčastěji manželky, které „v dobrém i ve zlém“ braly vážně a chtěly být po boku svého muže „dokud je smrt nerozdělí“. Později vláda vydala zákon, který manželky zavazoval, aby své muže do vyhnanství následovaly. A děti těchto rodičů neměly na výběr. Musely se svými rodiči.

A tak se na tisíce kilometrů dlouhou cestu do katorgy vydávaly celé rodiny. Pokud na Sibiř dorazily, přivítala je „vězeňská brána“ v podobě malého obelisku. Na jedné straně byl nápis Evropa, na druhé Asie. Život a smrt. Dle knihy D. Beera Dům mrtvých: Sibiřské mučení v době carů (2018), ve které popisuje osudy sibiřských dětí, „... jen v roce 1875 přišlo na cestě na Sibiř o život 1 030 dětí. Zemřely buď v přechodných věznicích Moskvy, Nižního Novgorodu, Kazaně a Permu, nebo v ‚etapách‘, tj. místech ubytování…" A mnozí, nejen děti, kteří na místo dorazili, následkem dlouhé vyčerpávající cesty záhy zemřeli.

Krutý osud dětských vyhnanců

Děti, které i tak přežily, neměly šanci žít a vyrůstat v podmínkách, které by alespoň trochu připomínaly normální život. Znaly jen hlad, špínu, nemoci. Historička E. Kaczyńska ve své studii Sibiř: Největší vězení na světě, píše „…špinavé a hladové děti běhaly v hadrech a staraly se o sebe: hrály si jen na pronásledování, zajetí, potrestání a uvěznění.“ Spaly v zatuchlých nevětraných místnostech, kde jich bylo tolik, že se nemohly ani pohnout. Z kbelíků používaných místo záchodů se šířil smrad, ale byly i zdrojem nemocí. Děti trpěly tuberkulózou, zápalem plic, tyfem. Nemocné pak byly převezeny do vězeňské nemocnice, kde však nebyly léčeny, jen izolovány a zcela osamoceny čekaly na smrt.

Sibiřské děti

Přestože narození dítěte v drsných vězeňských podmínkách nebylo radostnou událostí a dle Kaczyńske „…reprodukce nebyla velká a úmrtnost novorozenců byla velká, dítě bylo obvykle nežádoucí, protože zvýšilo nebezpečí hladovění,“ i tak tam v roce 1899 žilo 5 000 potomků vězňů a vyhnanců. Rodily se nové „sibiřské“ generace. Ani tyto děti nepoznaly normální rodinný život. Vyrůstaly dál ve vězeňské realitě. Jen se přizpůsobily a převzaly „vzory“ světa dospělých. Brutalitu, zvrácenost, násilí, vraždy, žhářství nejen znaly, ale dokonce si na to hrály. Další zcela běžnou záležitostí byla prostituce a znásilňování.

Pekelný Sachalin

Na ostrově Sachalin byla v 19. století založena další katorga, snad ta nejhrůznější ze všech trestaneckých kolonií. Žena tady měla cenu zlata, na dvanáct mužů připadala jedna. Pokud nestačila k uspokojení potřeb vězňů a dozorců, přišly na řadu děti. V roce 1903 navštívil Sachalin anglický průkopník Ch. H. Hawes „a byl šokován ochotou otců prodat své dcery“. Také tvrdil, že „na ostrově není snad jediná dívka, která by v devíti byla panna“. I úředník ruského ministerstva vnitra D. Dril, který místo navštívil, psal, že našel holčičku, která v devíti měla syfilis. Děti běžně pily, kouřily, bavily se jako dospělí. I jako sotva náctileté přijaly svět, kde byly kolektivně vlastněným sexuálním objektem.

Po svržení poslední ruského cara Mikuláše II. (1917) se některé děti z tohoto prostředí vymanily. Avšak naprostá demoralizace je navždycky poznamenala. D. Beer ve své knize cituje zdravotní sestru, která některé z nich měla v péči: „Mám ve svém oddělení patnáctileté, sedmnáctileté a devatenáctileté dívky, které měly sexuální vztahy ve dvanácti letech a nyní se neobejdou bez vodky, špíny a vulgárního jazyka.“