V dobách před průmyslovou revolucí bylo běžné, že na polích pracovaly celé rodiny včetně nejmenších dětí - každá ruka se uplatnila, byť byla maličká. Se vznikem továren se však naskytly pracovní příležitosti zcela nového druhu. Chudí lidé se za nimi stahovali z venkova do měst, jen aby zjistili, že platy budou na obživu sotva stačit. Sebemenší příjem navíc se vždycky hodil, a v mnoha případech byl dokonce nutností. Rodiče proto neváhali posílat do zaměstnání i děti.

Koncem 18. století bylo v Anglii běžné, že děti nastupovaly do práce v osmi letech. Nebylo ale výjimkou, že pracovaly i děti teprve pětileté. Na některé pozice přitom zaměstnavatelé dospělé ani nenajímali - například úzkými štolami v uhelných dolech se mohlo protáhnout jen dítě. Šlo o práci nejen fyzicky náročnou, ale také životu nebezpečnou.

Ani jednotvárné úkony v textilní továrně nebyly žádnou výhrou, tím spíše, že se děti střídaly na 16tihodinových směnách ve dne i v noci. O změnu se roku 1833 pokusilo královské doporučení, které omezovalo práci dětí ve věku 11-18 let na 12 hodin denně. Děti od 9 do 11 let měly pracovat maximálně 8 hodin denně a děti mladší 9 let měly být práce zcela ušetřeny. Opatření se však týkalo jen textilního průmyslu a v praxi se ani nedodržovalo. Teprve roku 1847 zákon zkrátil pracovní dobu dětí i dospělých na 10 hodin denně.

Kromě továren a dolů se děti od útlého věku najímaly jako učedníci různých řemesel nebo nastupovaly do služby k bohatším rodinám. Jiné postávaly na ulici a prodávaly sirky či květiny, případně čistili kolemjdoucím boty. Některé byly zneužity i k prostituci.

Ještě na počátku 20. století byly tisíce chlapců ve věku do 16 let zaměstnány ve sklářském průmyslu. Šlo o vyčerpávající práci při vysokém žáru, který jim ničil oči a namáhal plíce. Protože skláři neplatili od hodiny, ale od zhotoveného výrobku, mladí zaměstnanci si za směnu ani neodskočili na přestávku.