Jedná se v podstatě o bičík s několika různě tlustými provazy připojenými k rukojeti. Většinou jich bylo devět, ale existují různé variace. Tenčí provazce byly spleteny ze tří lanek a hlavní tlustý provaz zase ze tří tenkých provazců. Rozpletením hlavního provazce na tři tenké a dále pak další, ještě tenčí lanka, vznikne právě devět základních „ocasů“.

Všechny bičíky byly většinou vyrobeny ze surové kůže a na jejich koncích se ve stejných místech nacházelo několik uzlíků, jimž se říkalo „drápy“. Právě drápy způsobovaly krvavé paralelní rány. Vynalézaví mučitelé někdy na konce šňůr přidali ještě malé kovové kuličky s hroty, aby se mučení ještě znepříjemnilo. Pokud se trýznitelé snažili a bičovali dostatečně dlouho a silně, mohli člověka i zabít.

K mučení se devítiocasá kočka používala v několika variacích od starověku až po konec 20. století. Ve starověkém Egypta se pro bičování egyptských vězňů používaly důtky se sedmi provazy připevněnými na holi a tento způsob trestání byl zakázán až roku 2001.

Slovní obrat „pustit kočku z pytle“ znamenal mezi piráty bití právě tímto typem biče při procházení uličkou hanby. Bič z devíti „ocásků“ byl oblíbeným také u britského námořnictva a v armádě Spojených států.

Konkrétní záznamy mluví například o věznici Sing Sing, kde byla devítiocasá kočka prostředkem běžného trestu. Její používání bylo definitivně zrušeno zákonodárným sborem státu New York v roce 1848. Samotné vězení bylo však i nadále místem plným utrpení, kde se po zavedení elektrické židle roku 1891 konalo mnoho surových poprav.

Variant biče, kterým se mučení provádělo, bylo několik. Devítiocasé kočce byla podobná ruská knuta skládající se z řady vysušených a tvrzených řemínků vyrobených ze surové kůže a protkaných drátem. Ten se často zaháknul a naostřil, takže při každém šlehnutí způsoboval ukrutnou bolest. Údajně nejsadističtější variantou bylo „bastinado“ prováděné v Asii. Dozorci při něm šlehali citlivé plosky holých chodidel odsouzenců tenkou holí či rákoskou.

Bičování, k němuž se devítiocasá kočka používala, bylo rozšířenou formou hlavně soudního trestu, ale nebylo neobvyklé ani jako prostředek k udržení disciplíny ve školách, věznicích i v soukromých domech. Mučitelé jedince opravdu nešetřili, jejich záda byla často pokrytá množstvím hlubokých krvavých ran, které se velmi obtížně a dlouho hojily. Pokud se odsouzenec provinil horším činem, byla do ran nasypána sůl, aby se ještě více zvýšilo jeho utrpení.

Například v Trinidadu a Tobagu je devítiocasá kočka stále používána, a přestože bičování obecně většinou vymizelo, například u vyznavačů Islámu jej můžeme najít dodnes. Mučedníci mohou dostat až 80 bolestivých ran. Právo „šaria“ postihuje například trestné činy cizoložství či smilstvo (jakákoliv sexuální úchylka vymykající se normálu). V islámských zemích panuje zvyk rozdělit bičování na etapy. V trestání se vždy na chvíli ustane, dokud se nešťastníkova kůže nezotaví z přechozích ran. Kromě těchto zemí můžeme dnes na různé druhy bičíků, i Devítiocasou kočku, narazit v obchodech pro milovníky BDSM tématiky.