Dina Gottliebová (1923) milovala umění, takže když se dostala na Školu uměleckých řemesel v Brně, pokládala to za splněný sen. Ten se rozplynul už v druhém pololetí ročníku 1939-1940, kdy ji kvůli židovského původu vyloučili.

O dva roky později putovala se svou matkou Janou do terezínského tábora. Tam vydržely zhruba rok, poté byly deportovány do Osvětimi. Naštěstí skončily v terezínském rodinném táboře, v němž nepanovaly tak špatné podmínky jako ve většině osvětimského komplexu - Rodiny zde mohly pobývat pohromadě, ženám neholili hlavy, strava tu byla stravitelnější, ačkoliv úmrtnost byla pořád vysoká.

Táboru nepřímo vládl Žid Freddy Hirsch, který měl na starost hlídání morálky, ale nikoho netyranizoval, naopak se všem snažil zpříjemnit pobyt v táboře, hlavně dětem. Proto se rozhodl zkrášlit zdi jednoho z baráků veselými malbami. K práci se přihlásila talentovaná Dina, která pro děti namalovala trpaslíky ze Sněhurky. Děti měly radost a Dina taky. I na takovém místě mohla dělat, co milovala, a její práci ocenili i nepřátelé.

Mengeleho portrétistka

Z Diny byla seriozní umělkyně. Dozorci si k ní docházeli pro repliky různých fotografií a maleb, na oplátku od nich někdy dostala extra příděl jídla. Stala se vlivnou osobou rodinného tábora, čehož nakonec využila při záchraně svého a matčina života.

Když došlo na vyhlazení terezínské části, byla Dina samotným Doktorem smrti Josefem Mengelem vyškrtnuta z dlouhého seznamu budoucích obětí. Neměla se ovšem stát jeho dalším pokusným králíkem, ale dvorní malířkou. Matčino jméno na krátké listině nefigurovalo, Dina proto přinutila doktora, aby ušetřil i ji, nebo spáchá sebevraždu. Mengele ji poslechl.

Dině se dostalo snové práce na místě nočních můr. Protože se Mengelemu nelíbily pořízené fotografie romských vězňů, především kvůli nedostatečnému zvýraznění barvy kůže, kreslila Dina jejich akvarelové kopie s tím správným odstínem hnědé. Celkem 11 portrétů chtěl Mengele použít pro svou pseudovědeckou monografii o Romech.

Soudy s Osvětimí

Obě ženy holokaust přežily. Po osvobození tábora se Dina přestěhovala do Paříže a uplatnila své impozantní nadání – stala se animátorkou. V branži poznala i svého budoucího manžela, slavného amerického animátora a tvůrce psa Goofyho Arta Babbitta. Po svatbě se oba přestěhovali do Spojených států, kde Dina pracovala např. pro společnosti Warner Bros a Hanna-Barbera a podílela se na grafické podobě ptáčka Tweetyho a Williho E. Kojota.

Na svou práci v Osvětimi nikdy nezapomněla. Když byla v 70. letech pozvána do osvětimského muzea k identifikaci sedmi dochovaných akvarelových portrétů, požadovala je zpátky. S muzeem se i soudila, ale prohrála. Dina zemřela roku 2009 na rakovinu.