Pověst o dívčí válce známe všichni z Jiráska: po smrti kněžny Libuše se ženy cítily odstrčené, a tak pod vedením Vlasty povstaly proti mužům a bojovaly hlava nehlava o ztracenou moc. K vítězství často zapojily ženskou lest, jejímž vzorovým příkladem byla epizoda o sličné Šárce, která opila Ctirada medovinou a nechala ho zatroubit na roh. Dívky se pak na ubohého mladíka vrhly jak divé saně a na Děvíně ho umučily.

Podle některých badatelů mohlo jít o symbolické vyjádření přechodu od matriarchátu k patriarchátu, kdy matky rodu přestaly být nejvýše postavenými osobami společenství a rozhodování se ujali otcové. Tuto možnost však zpochybňuje fakt, že původní verze příběhu zaznamenaná Kosmasem popsala dívčí válku ve zcela jiných barvách, než se dnes traduje.

Kosmas přirovnal české dívky starých časů k řeckým Amazonkám; oblékaly se prý jako muži, volily si své velitelky, lovily v lesích a uměly používat zbraně. Na jedné skále si dokonce vystavěly hrad Děvín. Když to viděli jinoši, na skále protější postavili Vyšehrad. "A poněvadž často uměly dívky chytřeji obelstít jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír," píše Kosmas.

Velice pozoruhodné pak bylo usmíření obou stran: "Když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se ke společnému jídlu a pití sejdou a že po tři dny budou konat slavné hry mezi sebou na stanoveném místě. Co dále? Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci, hledající žrádla, aby vpadli do ovčína."

Veškeré boje se najednou zvrtly v bujarou párty. V noci každý jinoch unesl jednu z dívek k sobě na lůžko, a tím se všichni usmířili.

Z výše uvedených úryvků se nezdá, že by Kosmas dívčí válku považoval za tragickou kapitolu dějin. Popis spíš odpovídá pohanským slavnostem plodnosti, při kterých se mládež po tři dny oddávala hrám, hodování a nevázanému sexu. Ve Švýcarsku se dokonce po dlouhá staletí zachoval zvyk, kdy o první květnové neděli chlapci a děvčata stavěli dřevěné "hrady lásky". O hrad pak mezi sebou bojovali a na závěr se konala hostina s tancem.

Postavu bojechtivé Vlasty do příběhu zakomponoval teprve kronikář Dalimil na počátku 14. století. Ten také původní nevinnou hru obrátil ve vážný boj, vyprovokovaný zneuctěním dívek na Vyšehradě. Zhruba o 50 let později příběh znovu převyprávěl písař a farář Přibík Pulkava z Radenína. O únosu či zneuctění dívek už tu nenacházíme ani slova, zato se přitvrzuje vražedné běsnění bezcitných a lstivých ženštin. Přibíkovo pojetí je nepokrytě ovlivněno náboženskou doktrínou své doby, která se snažila očernit ženy jako hříšné bytosti a uvalila přísnou cenzuru na jakékoli erotické motivy.

Dívčí válka, jak ji známe, byla tedy zřejmě jen propagací mysogenních myšlenek a měla mužům ukázat, co by se mohlo stát, kdyby jim ženy začaly přerůstat přes hlavu. Ve skutečnosti šlo nejspíš o zcela přátelský pohanský rituál, při kterém se mladí chlapci s dívkami škádlili a sbližovali.