Pro mnoho lidí ve středověku byla chudoba neustálým bojem. Většinu obyvatelstva tvořili rolníci, kteří pracovali na půdě a neměli téměř žádný disponibilní příjem. Dokonce i ti ve městech, kteří měli přístup k obchodu a živnostem, často žili ve stísněných a nehygienických podmínkách a měli jen malou jistotu zaměstnání. Bylo tedy velmi snadné spadnout do dluhové pasti a pak vás čekal osud nezáviděníhodný. Pokud jste se stali neplatícím dlužníkem, vězení a další formy trestů byly zcela běžné. V některých částech Evropy museli dlužníci nosit zvláštní označení nebo odznak, který je identifikoval jako dlužníky. Tato označení byla často ponižující a dlužníkům ztěžovala hledání práce nebo obživy.
Věčný koloběh chudoby a dluhů přál lichvářům
V důsledku malé jistoty stabilních příjmů a zajištění rodiny se lidé ve středověku často zadlužovali. Brali si půjčky na pokrytí základních potřeb, jako je jídlo a přístřeší, a úroky byly vysoké. Tím se vytvořil kruh chudoby a dluhů, z něhož bylo obtížné se vymanit, a mnoho lidí se snažilo splatit, co dlužili. Doba přála lichvářům a těm, kdo chtěli na neštěstí jiných vydělat.
Lichváři hráli ve středověké ekonomice významnou roli. Poskytovali půjčky lidem, kteří nemohli získat úvěr od bank nebo jiných věřitelů, a účtovali si za to vysoké úroky. Zatímco někteří lichváři byli respektovanými členy společnosti, na mnohé se pohlíželo s podezřením a nepřátelstvím, byli považovaní za chamtivé a vykořisťovatelské.
Dlužníkův dluh mohla často splatit i jeho rodina či přátelé.
Trest pro dlužníky byl krutý - vězení
Ve středověku bylo nejčastějším trestem pro dlužníky, kteří nebyli schopni splatit, co dlužili, uvěznění. Po celé Evropě vznikala vězení pro dlužníky, kde byli lidé vězněni, dokud nebyli schopní své dluhy vyrovnat. To se však často ukázalo jako obtížný úkol, protože mnozí dlužníci neměli možnost si ve vězení vydělat peníze.
Podmínky ve věznicích pro dlužníky byly často kruté, vězni byli vystavení stísněným podmínkám a museli se starat o své děti.
Vězení pro dlužníky byla často přeplněná a nehygienická a dlužníci zde byli vystaveni drsným podmínkám a fyzickému týrání. V Anglii byla vězení pro dlužníky běžná od 16. do 19. století. O hrůzách těchto věznic a osudu těch, kteří v nich byli uvězněni, psala řada slavných autorů, včetně Charlese Dickense a Daniela Defoa.
Navíc věznice byly ve vlastnictví státu, ale kdo měl peníze, mohl si koupit „luxusní vězení“, které znamenalo i přístup do baru a obchodu, a dokonce i potěšení z toho, že jste mohli přes den vycházet ven, s možností vydělat si peníze na splacení dluhu.
Exkomunikace znamenala vyloučení z církve i společnosti
Další formou trestu pro dlužníky a lichváře byla exkomunikace. Katolická církev, která měla ve středověku značný vliv, měla přísná pravidla proti lichvě a půjčování peněz na úrok. Ti, kdo tato pravidla porušili, mohli být exkomunikováni, což znamenalo, že byli odříznuti od církve a byl jim odepřen přístup ke svátostem.
Tento trest byl obzvláště přísný, protože znamenal, že dotyčný nemohl získat odpuštění svých hříchů a byl v podstatě odříznutý od společenství. V některých případech mohla exkomunikace vést i k právním důsledkům, protože byla často považovaná za známku viny nebo provinění.
Jak jsme již řekli, dlužníci byli v některých zemích označovaní a v některých případech se tyto značky dokonce používaly k veřejnému zostuzení dlužníků, kteří se s vystavenými značkami procházeli ulicemi. Tato praxe byla obzvláště rozšířená v Německu, kde byli dlužníci často označováni písmenem "Z" jako "zahler", což znamená "dlužník".
Jak tomu bylo zejména v 17. a 18. století, se podívejte zde:
Anglie, ale i Praha. Brlohy byly na Krakově
Svého času tomu dokonce v Anglii bylo tak, že více než polovina obyvatel anglických věznic v 18. a na počátku 19. století byla ve vězení kvůli dluhům a ve stejném období bylo ročně uvězněno kvůli dluhům asi 10 000 lidí. Věznění pro dlužníky byla zakázaná až v roce 1869, kdy byl zavedený první zákonný režim přednostních pohledávek v konkurzu. Zahrnoval místní a centrální daně a mzdy a platy úředníků, sluhů, dělníků a zaměstnanců.
Vězení pro dlužníky ale svého času existovala téměř v každé evropské zemi. Například středověká Praha ubytovávala ty šťastnější dlužníky v měšťanských domech za nájem a službu, ale existovaly i domy, kde žilo najednou až 15 rodin! Jiní dlužníci nalezli pomoc u církevních institucí nebo přespávali před městskými branami ve stodolách, ale daleko nejvíce lidí přežívalo v brlozích na okraji města. Například v Praze se jednalo o tzv. Krakov, kolonii chatrčí, kde spali zejména nádeníci a nosiči.
www.thegazette.co.uk, www.stoplusjednicka.cz, en.wikipedia.org
