Dna je jedním z nejstarších uznávaných revmatických onemocnění a poprvé ji identifikovali již staří Egypťané. Již ze starověku tedy pocházejí první potvrzené případy, o nichž psal ve svých dílech i Hippokrates. Nemocní lidé nesmírně trpěli, a protože neexistoval žádný lék, bolest provázela nebohé nemocné po celý život, pokud je tedy nejrůznější komplikace nezabily ještě daleko dříve.
Ve starověku bylo vše o humorech a rovnováze mezi nimi – ženská menstruace, plodnost a samozřejmě nemoci. Zdrojem veškerých onemocnění, dnu nevyjímaje, pak byla nerovnováha mezi humory: krví, žlučí, hlenem a černou žlučí. Tyto humory, čtyři látky, totiž udržovali člověka při životě.
Ve středověku o humorech bez humoru
O humorech toho byly napsány doslova stohy. Například biskupský kaplan, Angličan Randoplhus z Bockingu na téma humorů napsal celou řadu děl, a ani on neopomněl zmínit dnu. Jeho vysvětlení bylo takové, že za určitých okolností jeden z humorů "kape" do kloubu a způsobuje extrémní bolest, zarudnutí a otok.
Odtud pak pramenil i anglický název nemoci, gout, odvozený z latinského "gutta" neboli kapka.
Na historii této nemoci se podívejte na videu:
Nemoc bohatých a králů
Dnou trpěla celá řada panovníků a králů, nejslavnějšího Karla IV. nevyjímaje. Nemoc totiž vzniká hromaděním usazenin kyseliny močové v kloubech, což způsobuje zánět a pronikavou bolest. Nepříjemné pocity se většinou dostavují v noci a trvají mnoho hodin, kdy nemocný trpí horečkou, otoky a únavou, bez schopnosti se pohnout.
Nejčastějšími postiženými místy boleti pak bývají palce u nohy, někdy paty, lýtka nebo kotníky. Jak uvedl Thomas Sydenham, anglický lékař 18. století, „pacient ulehne do postele a spí klidně až do druhé hodiny ranní, kdy ho probudí bolest, která se podobá bolesti způsobené přeskupením kostí. Bezprostředně poté následuje pocit chladu, zimnice a mírná horečka. Bolest, která je zpočátku mírná, se s každou další hodinou stupňuje. Je tak silná, že pacient není schopen unést váhu svého oblečení ani vibrace, které vyvolává člověk pohybující se svižně po místnosti.“
Dnou ve středověku skutečně trpěli především vlivní a bohatí lidé a paradoxní je, že v některých obdobích byla dna dokonce společensky žádoucí. Kdo měl dnu, byl společensky na výši a měl vysoké postavení. Byl silný a netrpěl chudobou, takže si vysloužil dnu. Vtipné, že?
Jak to bylo doopravdy?
Ve středověku panovaly i o dně mnohé mýty. Lidé, kteří trpěli dnou, byli podle tehdejších názorů chráněni před dalšími vážnými onemocněními. Rovněž se tradovalo, že touto nemocí trpí výlučně muži.
Již Seneca však, daleko dříve než ve středověku, poznal, že to není pravda, protože sám napsal: „Ženy soupeří s muži ve všech druzích rozmařilosti... Proč bychom se tedy měli divit, že tolik z nich trpí dnou?“
Dna byla skutečně nemocí životního stylu a postihovala zejména obézní lidi, kteří si mohli dovolit bohatě jíst a pít.
Dna coby metla bohatých
Protože dna postihovala bohaté, měla daleko větší dopad na společnost, než bychom si mysleli. Králové díky obrovským bolestem nemohli do bitev, papež nemohl kázat, i císaři byli ochromeni. Dnou trpěli třeba Jindřich VIII. Tudor, Benjamin Franklin a celá rodina Medicejských. Navíc se dna, kvůli původu, předávala z generace na generaci. Nikdo ji neuměl léčit, ač se lék velmi intenzivně hledal.
Fungovat měly lektvary, masti, nejrůznější nechutné způsoby léčby… nakonec však bylo vše marné a neúspěšné. Například zaručený byl "červený kámen, který roste v žaludku vlaštovky". Ten se měl převázat lněným plátnem a zašít do košile v úrovni bradavky levého prsu. Nemocný například nemohl nohy vystavit měsíčnímu světlu, chladu ani vlhku, nesměl jíst hrušky a hroznová semínka.
O dalších velmi netradičních způsobech léčby hovoří toto video:
Zdroje:
en.wikipedia.org/wiki/Gout, www.ncbi.nlm.nih.gov, www.mitigare.com
