Velká modrá díra je více než 300 metrů široká a 124 metrů hluboká. Je součástí rozlehlého korálového systému známého jako Belizský bariérový útes, nacházející se blízko pobřeží. Díky tomu se stala oblíbeným výletním místem milovníků šnorchlování. Málokdo se však odváží sestoupit do větší hloubky.
Poprvé tak byla prozkoumána až v roce 1971 francouzským dobrodruhem a oceánografem Jacques Cousteau. Ten se svým týmem objevil pozoruhodnou věc. Stěny propasti tvoří mohutné stalaktity. Tyto útvary se ale běžně tvoří pouze v suchém prostředí. Jak se tam vzaly?
Odpověď na tuto otázku přinesli až geologové v roce 2018. Vědci zjistili, že Velká modrá díra byla původně obrovskou jeskyní, která byla kdysi nad hladinou moře. Analýza stalaktitů ukazuje, že vyrostly před 153 000 až 15 000 lety. Později však byly zaplaveny vodou. Ta také způsobila, že se strop podzemního chrámu zhroutil. Zbyla po něm jen díra, již vidíme dnes.
Zajímavostí navíc je, že stalaktity nevisí svisle, ale jsou nakloněny. „Předpokládáme, že to způsobil pohyb tektonických desek. Ty celou strukturu za tisíce let posunuly,” říká oceánografka Erika Bergman, která byla součástí poslední expedice v roce 2020, vedené miliardářem Richardem Bransonem.
Dosáhnout dna
Cílem výpravy bylo dosáhnout dna Velké modré díry a vytvořit tak její trojrozměrnou mapu. Odborníci zároveň chtěli odpovědět na otázku, proč většina živých organismů, jež se v propadlině vyskytují, v 90 metrech jako mávnutím kouzelného proutku mizí.
Neviditelné hranici ale čelí i potápěči. Už od 40 metrové hloubky totiž zažívají podivný stav, jako je zvonění v uších, mlhavé vidění a ztráta kontroly.
„Po analýze chemického složení vody jsme zjistili, že hlavním viníkem tzv. dusíkové narkózy je nižší koncentrace kyslíku. Jeho množství navíc směrem ke dnu stále klesá,” vysvětluje oceánografka. „V 90 metrech už téměř chybí. Nahradí ho sirovodík,” dodává.
Právě tento toxický plyn vytváří přechod mezi životem a smrtí. Voda pod ním je anoxická, tedy bez kyslíku. Kdokoli se do ní dostane, udusí se.
Děsivé nálezy
Aby toto riziko vědci eliminovali, rozhodli se k průzkumu dna použit ponorky. Díky technologiím tak byli první, kterým se podařilo nahlédnout pod smrtící špunt. To, co spatřili, je šokovalo.
„Z bahna trčely plastové láhve, ztracená GoPro kamera, mrtvé lastury a krabi. To však nebylo vše,” vzpomíná Erika Bergman. „Světlo z reflektoru najednou ozářilo dva dlouhé objekty, ostatky dvou lidí, již se v díře před lety ztratili.”
Jakmile se odborníci dostali na povrch, o hrůzném nálezu informovali belizskou vládu. Ta se rozhodla, že poslední místo odpočinku mrtvých potápěčů měnit nebude. „Připomněli nám, že vše je pomíjivé,” dodává oceánografka.
Modrá díra se totiž zaplňuje pískem, který ji plní jako podvodní přesýpací hodiny. Jak ukazují data, tento proces je nevratný. Zánik největší oceánské propadliny je tak nevyhnutelný.
Zdroje: www.iflscience.com, www.nationalgeographic.com, www.en.wikipedia.org, www.newsweek.com, www.belizeadventure.ca, www.virgin.com
Sledujte nás v Google Zprávách