Morální dilema o zabrání země obývané nekřesťanskými národy nikdo v první chvíli neřešil, protože svět přeci náležel Bohu a rozhodoval o něm papež. A právě papež Alexandr VI. hned v roce 1493 přidělil nově objevené území Španělsku. Neučinil tak ovšem z nějakého zlého rozmaru, k rozhodnutí ho vedla víra, že to tak pro Indiány bude nejlepší. Jen pod vedením katolické velmoci se mohli obrátit ke křesťanství a spasit své duše.

Conquistadoři, kteří se u amerických břehů vylodili, však nebyli žádní misionáři. Byli to drsní, ostřílení chlapi prahnoucí po nerostném bohatství. Přes Atlantik na ně nedosáhla ruka zákona ani tlak mínění okolí. Dělali si doslova, co chtěli. Kdo ze zajatých Indiánů odmítl vykonávat těžkou práci, toho nelítostně zamordovali.

Krutí kolonizátoři a naivní král

Král Ferdinand a jeho manželka Isabella byli zprávami z nového světa zděšeni. V roce 1495 se rozhodli zmrazit dobyvatelům peníze za prodej otroků, dokud se nevyřeší znepokojující otázky: Do jaké míry Indiáni Španělsku patří? Může jim Koruna legálně vyhlásit válku a zotročit je? Jsou Indiáni schopni obrátit se na křesťanskou víru a žít jako Španělé? Jsou to vůbec lidské bytosti?

Královský pár následně zaslal do své první kolonie zvané Hispaniola seznam nařízení, za jejichž dodržování zodpovídal místní guvernér. Indiáni měli být prostřednictvím misionářů informováni o Ježíšově poselství a mělo se s nimi zacházet dobře. Na oplátku královští manželé očekávali, že budou dostávat od Indiánů daně v podobě zlata a jiného zboží. Aby se domorodci vyhnuli zahálce, Španělé je mohli zaměstnávat, ovšem museli jim za to také platit.

Pravidla vypadala na papíře velmi humánně, ale v praxi se bohužel nikdy nedodržela. Dobyvatelé zneužívali původní obyvatele na tu nejtěžší práci v dolech, zapřahali je do vozů místo dobytka a platili je minimálním přídělem jídla. Hned v prvních dekádách kolonizace statisíce domorodců zahynuly hladem, vyčerpáním anebo v důsledku nemocí zavlečených na kontinent z Evropy.

Intervence odvážného misionáře

V roce 1511 se proti těmto krutostem hlasitě ozval dominikánský misionář Antonio de Montesinos. "Zabíjíte je jenom proto, že toužíte každý den vykopat co nejvíce zlata!" zahřímal na dobyvatele. "Copak to nejsou lidé? Nemají snad rozumné duše?"

Montesinos nezůstal u hřímání, které by stejně otrokáři nepohnulo, a vrátil se do Španělska, aby o věci promluvil se samotným králem Ferdinandem. V příštích dvou letech díky tomu vznikl první zákoník, který zacházení s Indiány podrobně upravoval. Původní obyvatelé napříště nesměli být využíváni na práci, kterou by jinak vykonávala zvířata, a po pěti měsících práce v dolech měli nárok na 40 dní odpočinku. Od těžké práce na polích a v dolech byly zcela osvobozeny děti do 14 let a těhotné ženy. Španělští zaměstnavatelé napříště nesměli Indiány bít, bičovat ani je nazývat "psy".

Z pohledu historie jde o krásný příklad vývoje práva, motivovaného dobrými úmysly a humánními hodnotami. Problém ale tkvěl v tom, že v Hispaniole nefungoval žádný státní aparát, který by dobyvatele k dodržování zákona donutil. Indiáni dřeli, hladověli a umírali dál.

Zdroje: www.crf-usa.org, www.downtoearth.org.in