Rozpad manželství byl ve středověku nežádoucí nejen z důvodů náboženských, ale také sociálních a ekonomických. Ačkoli většina žen pracovala, a některé měšťanky dokonce zakládaly vlastní obchody, veškerý rodinný majetek podle tehdejšího práva náležel muži, který byl považován za hlavního živitele rodiny. V případě rozvodu vyvstávaly problémy, se kterými si společnost nevěděla rady: kdo se postará o ženu, která se de facto ocitne na dlažbě? Kdo bude vychovávat děti, když matka skončí kdesi v útulku a otec na ně nebude mít čas?

Církev proto byla ochotna povolit rozvod jen ve výjimečných případech. Manželství mohlo být anulováno například z důvodu neplodnosti ženy či impotence muže nebo rozvedeno za předpokladu, že jeden z manželů ohrožuje druhého na životě. Pokud tedy manžel svou ženu pravidelně bil, ale nezpůsobil jí přitom vážná zranění, disciplinární soudci neshledali k rozluce důvod.

Holka, nějak to s ním vydrž!

Za týranou ženu se často nepostavili ani její sousedé a příbuzní. Spíše jí doporučili, aby v zájmu zachování manželství partnerovy výpady tiše snášela a pěstovala v sobě vnitřní sílu. U světských a církevních soudů by totiž stejně neměla šanci.

V anglickém Salisbury se roku 1489 konalo disciplinární řízení proti jisté Emmě Hasillové, která utekla od násilného manžela a našla dočasný azyl u jednoho milosrdného šlechtice. Sousedé ji nato přesvědčili, aby se s manželem usmířila. Násilí ale pokračovalo, tak utekla znovu. Své jednání pak musela vysvětlit před soudem, zatímco o jednání manželovo se úřady nezajímaly. Domácí násilí bylo evidentně akceptovatelné, útěk z manželství nikoli.

V zajetí zlé ženy

Pozoruhodná byla kauza Williama a Isabel Newportových, kterou řešil londýnský soud v roce 1492. William se zoufale snažil dosáhnout rozvodu a pozval si celou řadu svědků, kteří měli soudce přesvědčit, že mu ze strany manželky hrozí smrtelné nebezpečí. Jak vyplývá ze soudního zápisu, všichni předvolaní svědkové byli muži, zatímco Isabel vůbec nedostala příležitost popsat problém z vlastní perspektivy.

Těžko tedy soudit, zda byly Williamovy stížnosti oprávněné a zda jeho kamarádi své výpovědi nepřibarvili. Oficiálně se nicméně jednalo o případ týraného muže.

William Roger dosvědčil, že Isabel je "divoká a prudká žena se sklonem k hádkám a sporům". Věděl to moc dobře, protože ji před třemi lety viděl, jak popadla jakéhosi muže za hlavu a vhodila ho do odpadní stoky.

Podle svědka Johna Twemlowea se William a Isabel neustále hádali a tahali se za vlasy. Isabel by prý byla svého manžela určitě zabila nebo mu aspoň zmrzačila končetiny, kdyby Twemlowe nezasáhl a nevytrhl jí z ruky nůž.

Thomas Goodeale zase slyšel Isabel volat: "Raději bych toho plešatého paroháče viděla oběšeného, než abych s ním žila v manželství!"

William Newport navíc podle výpovědí mnohokrát manželku přistihl v posteli s jiným mužem. Prý se sousedům chlubila, že mu nasadila parohy.

Ať už měla Isabel skutečně nesnášenlivou povahu nebo jen reagovala na hrubé chování manželovo, rozvod byl jistě úlevou i pro ni. Za viníka rozpadu manželství však byla považována jen ona. Přestože se nemohla k věci ani osobně vyjádřit.

Zdroje: Sara M. Butler: Divorce in Medieval England: From One to Two Persons in Law, Londýn 2013, https://rosaliegilbert.com/