Narodila se 19. června 1841 v Polné u Jihlavy, kde rodina Němců, před přestěhováním do Prahy, žila. Když jí byly tři roky, onemocněla skrofulózou, tuberkulózním zánětem mízních uzlin. Bolestivé onemocnění, při kterém se na těle vytvářejí boule, jež praskají a zůstávají po nich jizvy, poznamenalo holčičku na celý život. Nejen, že se jí jizvy vytvořily na jemné kůži krku a obličeje a tak ji zohavily, ale i ruku měla zdeformovanou natolik, že s ní jen těžko hýbala.

Kvůli této nemoci se Dora stáhla do sebe. Nestabilní rodinné zázemí a ponižující chování její matky Boženy Němcové, která svou dceru později posílala vyzvedávat vypůjčené peníze, přispělo k její uzavřenosti a samotářskému chování. V dospívajících letech byla navíc svědkem dennodenních hádek mezi svými rodiči. I tento příklad možná přispěl k tomu, že si Dora držela muže od těla.

Měla jiné priority. Od malička toužila po vzdělání, které se jí, kvůli chudobě, nedostávalo. Svému otci jednou dokonce napsala: "Nám se vede pořád špatně, někdy máme velkou bídu. Já jsem pořád doma, učit se nic nemůžu, už je mně tolik let, a ještě skoro nic neumím." (Zdroj: https://dvojka.rozhlas.cz/samotarka-dcera-slavne-spisovatelky-jen-s-rukama-od-hliny-byla-theodora-nemcova-8329824)

Smrt matky v Dořiných jednadvaceti letech byla pro ni, paradoxně, vysvobozením. Už se nemusela starat o domácnost, kterou Božena zanedbávala, ani poslouchat její stálé výtky a poznámky, jak je nedokonalá. Navíc, díky finanční podpoře matčiných přátel, mohla konečně studovat.

Nakonec složila zkoušku z francouzštiny, prošla si kurzem krejčovských střihů a stala se učitelkou ručních prací. Místo získala v Jičíně, ale šťastná tam rozhodně nebyla. Chyběli jí pražští přátelé a s učitelským platem vycházela jen taktak. Nabídky z jiných škol na pozici učitelky ručních prací, které ji otec přeposílal, ale tvrdohlavě odmítala. Svůj pobyt brala jako osudový úděl. I když se jí dvořil poměrně dobře zajištěný jičínský kupec Antonín Coumar, rozhodla se, že mu nepodlehne. V té době totiž musely učitelky držet celibát a Bohdana, jak se Theodora vlastenecky přejmenovala, si rozhodla udržet místo ve škole a svobodu. Ve svých čtyřiceti letech se ale zamilovala. Bohužel nešťastně.

Mužem jejího srdce se stal tesařský mistr a jičínský starosta Václav Fejfar, se kterým ve svých jednačtyřiceti letech otěhotněla. Bohužel byl Václav ženatým otcem od rodiny, a tak musela Dora jednat. V zaměstnání se omluvila a pod záminkou ušní choroby odjela do Prahy, kde v utajení porodila syna. Musela se ho ale vzdát. Malého Alfreda Theodora odvezla k příbuzným svého jičínského kamaráda Alfreda Beneše, který dokonce svolil k tomu, aby ho Dora označila za otce. Chlapeček ale ve třech letech zemřel na záškrt. (Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Theodora_N%C4%9Bmcov%C3%A1)

Dora stárla a její obrovskou vášní se stalo zahradničení. Úředně uznaný otec jejího dítěte Alfred Beneš jí prodal rozlehlý pozemek, který z velké části prodala. Za utržené peníze si najala architekta Dušana Jurkoviče, aby jí navrhl vysněný dům. Kolaudace tohoto domu se uskutečnila 21. června 1911 a jakmile se Dora nastěhovala, odešla i do důchodu.

Jejím žákyním se ulevilo. Vzpomínaly na ni jako na zlou, až krutou učitelku. I když čelila finančním problémům, najala si služebnou do domácnosti, Annu Vitnarovou, která ve vile porodila holčičku. Ženy tak společně žily až do roku 1920. Tehdy se pořádaly oslavy ke stému výročí narození Boženy Němcové. Do Prahy se měla vydat i Dora. 6. února 1920 ji ale postihla srdeční mrtvice. Ještě v nemocnici stačila sepsat závěť, v níž vilu odkazuje svému synovci Miroslavu Němcovi. Závěť ale byla pro nedostatek svědků prohlášena za neplatnou. Dům tak připadl všem neteřím a synovcům, kteří se rozhodli milovaný dům své tety prodat.