Ravensbrück byl výjimkou mezi ostatními lágry. Nenacházeli se v něm totiž převážně jen Židé, jak to bývalo obvyklé. Tábor byl určen pro všechny ženy, které byly podle Hitlera ostudou společnosti. Jednalo se hlavně o prostitutky, zlodějky, dokonce se zde nacházely i hlasatelky víry, konkrétně svědkyně Jehovovi. Uprostřed války se v nedostačujících prostorech tábora tísnilo až 40 tisíc vězenkyň.

Dorothea Theodora Binz neměla to nejradostnější dospívání. Její otec byl alkoholik, který nešel pro ránu daleko. V pubertě navíc zápasila s tuberkulózou. V patnácti letech odešla ze školy, takže neměla ani základní vzdělání, navíc si kvůli své nemoci těžko hledala práci. V pouhých devatenácti letech se tak nechala zlákat nabídkou zaměstnání v nově zřízeném koncentračním táboře Ravensbrück. Na místě, kde si vysloužila přezdívku „Plavovlasá mrcha“, zastávala snad všechny možné pozice. Zpočátku pracovala jako pomocná síla v kuchyni. Nakonec se jí díky její sadistické povaze podařilo dosáhnout až na funkci zástupkyně vrchní dozorkyně. Nejraději tyranizovala Rusky, kterým říkala „ruské svině“. Na fyzických trestech si vždy dala obzvlášť záležet, prováděla je výhradně ona sama a používala svůj opasek nebo bič. S radostí se chopila i krumpáče, kterým bezbranné nešťastnice často ubila k smrti. Nikdy neprojevila ani stopy lítosti. Očistila se od krve a z místa chladnokrevně a klidně odešla. Když auta plná vězenkyň odjížděla k popravám, mířila za nimi, aby se na usmrcení žen mohla nadšeně dívat.

Nezdráhala se na bezbranné vězenkyně poslat svého vycvičeného psa, který je většinou pokousal do krve. Svého čtyřnohého „pomocníka“ bezmezně milovala. Když zemřel, nechala mu udělat hrob a dlouho pro něj truchlila.

Je skoro až neuvěřitelné, že i tato krutá sadistka dokázala také milovat jiného člověka. V táboře udržovala vztah se zástupcem velitele tábora Edmundem Bräuningem. Často se spolu procházeli kolem budov a smáli se bičovaným vězenkyním. Po nějaké době byl však Bräuning i s manželkou a třemi dětmi přemístěn do jiného koncentračního tábora, a tak se Dorothein smutek ještě prohloubil.

Koncem války začínala mít dozorkyně čím dál větší strach z příchodu Rudé armády. Vedoucí tábora rychle pálili veškeré dokumenty a zabíjeli co nejvíce nemocných a zesláblých vězenkyň. Pro zbylé ženy organizovali pochody smrti, aby se zbavili usvědčujících důkazů. Násilně odvlečeno tak bylo více než 20 000 žen. Koncem dubna 1945 zmizela z tábora i většina dozorkyň včetně Dorothey. Jen několik dní poté byl tábor osvobozen Rudou armádou. Sadistka Binz ale spravedlnosti neutekla, v Hamburku ji dostihli britští vojáci. O dva roky později byla za své zločiny odsouzena k smrti a oběšena. Poslední věta dozorkyně, která zabíjela bez jakékoli milosti, zněla: „Snad si nebudete myslet, že jsme byli všichni zlí.“ Do konce života byla přesvědčena, že si bezbranné vězeňkyně její kruté chování zasloužily.