Smrtící požár v dole Marie: Za obrovskou tragédií stála drobná lidská chyba

6. říjen 2020 četba na 6 minut
Hromadný pohřeb obětí požáru důlní katastrofy sv. Marie, červen 1892

Hromadný pohřeb obětí požáru důlní katastrofy sv. Marie, červen 1892

Foto: Wikimedia Commons, By reproduction of photograph, anonymous - illustrated journal Světozor, ed. 26

22. června 1892, téměř měsíc po smrtícím požáru v dole Marie na Příbramsku, horníci stále fárali do zničených šachet a hledali své mrtvé kamarády. Požár, který je označován jako jeden z největších důlních katastrof v Evropě, za sebou zanechal 286 vdov a 961 sirotků.

Když důlní Alois Klofát s horními tesaři v ten slunečný červnový den fárali do zničeného dolu, netušili, že najdou pro pozůstalou manželku horníka Františka Soukupa poklad. Na 24. obzoru 700 m od Mariánské šachty nalezli na lepenkové krabici od dynamických patron tužkou napsanou poslední vůli, která je nyní uložena v příbramském hornickém muzeu. Cituje ji server Zdarbuh.cz: „….s Bohem, s Bohem všecko skládám na tebe, drahá manželko, odevzdávám ti děti i všecko, starej se o ně tak jak já, s Bohem vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu co máš o tom víš, dlužen nejsem nikdež než Bartošovi asi 40 kr., u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic." Dojemný testament psaný na prahu smrti, kdy se dolem šíří ničivé plameny a smrtící plyn se drásá do plic, svědčí o poctivosti milujících horníků a otců rodin v jednom.

31. května roku 1892 se František Soukup s manželkou a dětmi rozloučil a odešel na odpolední směnu do nedalekého dolu Marie. I když ho čekalo několik hodin v téměř absolutní tmě, byla těžká práce těžby stříbra a olova v úzkých chodbách jeho srdcovou záležitostí. Horníkem se totiž člověk musí narodit. "Zdař Bůh," znělo se všech stran a veselé, ještě čerstvé hlasy zdravily přicházející kolegy.

Oproti tomu, jen několik metrů pod nimi se po ranní směně vraceli ke stoupacímu stroji unavení kamarádi. Mezi nimi byli také Emanuel Kříž, Alois Nosek, Jan Kadlec a Václav Havelka, kteří si na cestu svítili hořícími kahany. "Kluci, počkejte, nevidím na cestu, dohořel mi knot," zavolal na zbytek nerozlučné trojky Kříž a začal provázek vyměňovat. Vstup na stoupací stroj byl bez hořícího kahanu zakázaný, a tak se raději minutku dvě zdrží, než by ho důlní potrestal, už tak má mizerný plat. Myšlenky mu při měnění knotu vířily hlavou, že si nevšiml, že ohořelý a ještě doutnající zbytek odhodil tak nešťastně, že propadl sýpkou do sklípku. "Emo, počkej, tady by se mohl stát průser, třísky jsou napuštěné olejem, kouknem raději dolů, jestli něco nechytlo." Tak se čtveřice vydala do sýpky a když ani po patnácti minutách nebylo po plameni ani dýmu stopy, vystoupali nahoru na čerstvý vzduch. Za hodinu již ale náraziště začalo hořet.

Suchá výdřeva Mariánského dolu vzplála téměř ihned a plameny se šířily neuvěřitelnou rychlostí. Smrtící neviditelné plyny zaplavovaly již pracující horníky a drásaly jim plíce. Zpráva o požáru se ale tak rychle nešířila. Především horníci z nejnižších pater, kterým trvá i přes hodinu, než se na místo pracoviště z povrchu zemského dostanou, setrvali u práce. Nevěřili varovným slovům a příkazům dozorců, kteří již koordinovali evakuaci stoupacím strojem. Zanedlouho se všichni udusili.

Web Zdarbuh.cz píše: "Moje drahá matko a moje drahá manželko, já se s vámi loučím, jak jsem si na vás vzpomínal, když jsem viděl, že život neuhájím. Tak dlouho jsme si pomáhali, svlékli jsme blůzy a dělali jsme vítr. Bylo 6 hodin, nebylo ještě zle, ale byli jsme blízko ortu, zponenáhla šel za námi kouř a páry. Očekávali jsme pomoc… Moje drahé děti, já se s vámi loučím a se všemi přáteli. Jestli jsem vám komu ublížil, odpusťte mi. Když jsem to psal, tak jsme se modlili. S Bohem!," napsal na kus papíru, který zůstal zachován, havíř František Liška. V 19:00 bylo téměř po všem. Plyny se dostaly i do sousedních dolů, kde ale kamarády již evakuovali jiní horníci a nasazený dobrovolný sbor hasičů. Mrtvá těla byla shromažďována na nádvořích dolu Anna a dolu císaře Františka Josefa a nebyl na ně pěkný pohled.

Příbuzní z okolí i ze vzdálenějších měst přijížděli k dolu a trpělivě čekali, kdo bude z hlubin vyvezen. Následné zoufalství pozůstalých připomínalo antické drama. "Ženy v zoufalství si trhaly vlasy, chtěly se vrhat do hlubin dolů za svými živiteli. Jiné obcházely mlčky či s tichým pláčem a štkaním jednotlivé doly. Stalo se, žena v rozrušení nad ztrátou muže zemřela, jiná zešílela. Truchlící ženy a děti klečely celé odpoledne 31. května a modlily se úpěnlivě k Bohu za ochranu svých živitelů. Jest to hrozné divadlo, tak, že péro vypovídá službu a slzami zalévá se zrak,“ uvádí server Zdarbuh.cz. Smutnou událost ještě podpořil fakt, že těla byla brutálně zohavena. Z teplem rozpukaných lebek ještě prýštila krev nebo mozek, obličeje byly spálené nebo opuchlé a vlivem důlního tepla byly již v pokročilém hnilobném rozkladu. Ti horníci, kteří se v posledním boji o život vrhli na vytahovadlo, byli často omámeni kouřem a padali do stometrové hloubky. Kusy roztrhaných těl pak visely v šachtě, které pak výtah postupně vynášel.

Proto byla těla identifikována především z osobních předmětů, jako byly hodinky nebo nůž. Chlorové vápno a karbon, kterým se šachta od lidského masa desinfikovala, byla dlouho cítit po celém městě. Katastrofa si celkem vyžádala 319 životů. Rada Vajc zakončil, podle Hornického muzea v Příbrami a serveru Zdarbuh.cz, pohřební řeč slovy: „Zdař Bůh na poslední šichtě.“ Tato slova od té doby zobecněla při hornických pohřbech. Viník požáru Emanuel Kříž byl odsouzen k třem rokům těžkého vězení a 31. května musel vždy ležet na tvrdém lůžku. Jeho tři kamarádi byli odsouzeni k dvěma letům odnětí svobody.

Akční letáky