Dva československé osudy: jeden historik budoval komunismus, druhý emigroval

5. listopad 2018 četba na 11 minut
Jiří Kovtun

Jiří Kovtun

Foto: Archiv Jiřího Kovtuna

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Před sto lety se zrodilo Československo, země tragických i nesouladných a protikladných individuálních osudů. Lidé, kteří se například shodli v jednoznačném odporu proti nacismu, se v letech 1945 až 1948, a zvláště po komunistickém převratu, často ocitli na opačných stranách politického života.

„Několik mladších lidí z těchto židovských okruhů se rozhodlo, že nenastoupí do transportu a že se pokusí získat falešné papíry. Válku chtěli přežít mimo Terezín a mimo dráty koncentračních táborů. Tito lidé mě požádali o pomoc a to byla velká příležitost pro naši ilegální organizaci. Nikdo z nás sice nebyl u policie, na nějakém vysokém úřadu nebo na faře, aby mohl obstarávat falešné dokumenty, ale přesto jsme dokázali tyto dokumenty shromáždit. Celkem se v mých rukách soustředilo šest občanských průkazů, šest nebo jedenáct, to už nevím přesně, křestních listů a dva domovské listy (právě ty byly z Jičína). To byl základ pro úspěch, i když ne úplně rozhodující, aby se řada lidí vybavila falešnými doklady a potom odjela na práce do Německa, kde nebyli tolik na očích, anebo žili na tyto papíry v Praze. Ovšem musím přiznat, že ne všichni to přežili.“

Celkem se skupině podařilo „arizovat“ sedm Židů, z nichž dva během nacismu zemřeli. Hájek jednomu z nich poskytl i svou vlastní občanskou legitimaci. Miloš Hájek v odboji pokračoval, byl členem komunistické odbojové skupiny, která neměla jméno, ale po válce se jí začalo říkat „Přehledy“ – podle strojopisu, který vydávala. V létě 1944 do vedení KSČ pronikli agenti gestapa. „Z naší skupiny zatkli asi deset lidí. Byli zatčeni i moji rodiče, protože jsme nechávali doma přespat kluka, který utekl z Říše. To byla pro mě největší rána. Zatkli i mé děvče Vlastu Baranovou.“

Dne 21. března 1945 stanul čtyřiadvacetiletý Miloš Hájek před nacistickým zvláštním soudem. „Sondergericht“ se konal v Praze, v budově Strakovy akademie, kde je dnes předsednictvo vlády, a za odboj, jehož součástí byla i záchrana několika Židů, vynesl nad Hájkem nejtvrdší rozsudek, trest smrti. Miloš Hájek jen shodou okolností přežil.

Horlivým komunistou

Po válce, v roce 1947, dostal Miloš Hájek nabídku pracovat v krajském výboru KSČ v Praze: „Když se v roce 1948 zřizovala krajská politická škola, stal jsem se jejím učitelem a přednášel dějiny dělnického hnutí.“ Únor 1948 jako hluboce přesvědčený komunista přivítal: „Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu, včetně zacházení s opozicí.“

Jiří Kovtun musel tehdy opustit Československo právě před takovými lidmi, jako byl Miloš Hájek, který v totalitním režimu udělal kariéru – a o radikální a kruté přeměně společnosti pod vedením KSČ začal pochybovat teprve v polovině 50. let.

Později se stal Miloš Hájek reformním komunistou, avšak po sovětské okupaci ho Gustáv Husák ve svém projevu v září 1969 jmenoval mezi lidmi, kteří se dali cestou tzv. pravicového oportunismu: „Hned druhý den jsem rezignoval na funkci ředitele Ústavu dějin socialismu. Ze strany jsem se nechal vyloučit při prověrkách roku 1970. Hodil jsem se marod a napsal, že na svých názorech trvám.“

Protože měl jako odbojář nárok na předčasný odchod do důchodu, využil příležitost a ve svých 55 letech odešel do penze. Mezi prvními pak podepsal Chartu 77, od 2. ledna 1988 do 2. ledna 1989 byl jejím mluvčím. Až do smrti byl levicově orientovaný. Za Gorbačovovy perestrojky spoluzaložil v roce 1988 levicový politický klub Obroda, po zhroucení komunismu vstoupil do sociální demokracie, kde deset let působil v komisi pro politické analýzy.

Za záchranu Židů během nacismu udělil stát Izrael v roce 1996 Miloši Hájkovi titul Spravedlivý mezi národy. Zemřel v únoru 2016 v Praze.

Autor: Adam Drda

Dokumenty Příběhy 20. století čerpají z práce desítek redaktorů neziskové organizace Post Bellum. Tito lidé obchází pamětníky po celé ČR a zaznamenávají jejich vzpomínky. Záznamy a fotografie ukládají do internetové sbírky Paměť národa. Jejich práci podporuje Klub přátel Paměti národa. To jsou drobní podporovatelé, kteří měsíčně posílají redakci malé částky. Pomozte i vy. Děkujeme. Sbírka Paměť národa, která ve výroční den 28. října, slaví své 10. narozeniny, obsahuje tisíce příběhů nejen válečných veteránů, odbojářů, někdejších politických vězňů, disidentů, ale stovky svědectví komunistů. Tři z nich vypráví své osudy v dokumentu Příběhy 20. století.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky