Dámské magazíny dnes často dumají nad otázkou, co všechno lze považovat za nevěru. Myslí se tím výhradně pohlavní styk, nebo třeba i jen polibek, dotek ruky, zamilovaná textovka? Středověk v tom měl jasno. Láska k vdané ženě mohla být povznášející a činila z muže opravdového dvorného rytíře – pokud nepřekročila stanovenou mez a nevzniklo riziko, že by dáma přivedla na svět nemanželské dítě.
Věrnost těla versus věrnost srdce
Ve vyšších vrstvách středověké společnosti ovšem panovaly zcela jiné poměry než v dnešním běžném životě. Když se dívka vdávala, nikdo nepředpokládal, že se do svého manžela zamiluje. Její povinností bylo zachovat křesťanskou cudnost, fyzický styk dovolit jen manželovi a porodit mu co nejvíce dětí. Sňatky se uzavíraly kvůli utužení vztahů mezi vládnoucími rody a děti do toho nemohly nijak zasahovat. Pokud se chtěl mladý muž rodičům vzepřít, nezbylo mu, než dívku svého srdce unést a oženit se s ní dříve, než byla dovezena někomu jinému.
Rytíř s dámou, která drží psa jako symbol věrnosti.
K únosům zřejmě docházelo poměrně často – vzpomeňme třeba na knížete Břetislava, jenž svou vyvolenou Jitku unesl přímo z kláštera (a podle kronikáře Kosmy se to neobešlo bez krveprolití). Církvi se podobné praktiky příliš nezamlouvaly. Stejně tak rostla kritika neukázněných vojáků, kteří byli během nájezdů zvyklí brát vesničanům nejen zásoby, ale i dcery. Když se organizovala první křížová výprava, papež měl oprávněné obavy, že toto stádo hrubiánů Evropě uřízne ve Svaté zemi akorát tak ostudu. Rytíře bylo potřeba "zušlechtit".
Chlapci z lepších rodin se proto začali učit vybranému chování a vyšším morálním hodnotám. K tomu se jižní Francií postupně šířily překlady arabských písní, které zahrnovaly verše o touze po nedostupných ženách. Melodie potulných pěvců chytaly za srdce. Kněží usoudili, že milovat ženu srdcem bez zapojení nízkého fyzického chtíče je vlastně poměrně bezpečnou záležitostí. V průběhu 12. století se v Provence ustálilo nepsané pravidlo: Ožeň se s dívkou, kterou ti určili rodiče. Ženu, do které jsi zamilován, uctívej jak svatý obrázek.
Zamilované písně ve 14. století dorazily i do Čech. Poslechněte si tu nejslavnější:
Manželství lásce bránit nemělo
Dvorská láska byla nakonec nejen tolerována, ale dokonce se stala znakem rytířské ušlechtilosti. Její koncept se brzy ujal v celé Evropě. Francouzský dvořan Andreas Capellanus sepsal pravidla, kterými se rytíři měli při obdivu k dámě svých snů držet. Hned první z nich znělo: "Manželství není výmluvou pro to, abyste nemilovali." Vidíme tedy, že s hlubšími city mezi manželi se ve vrcholném středověku nepočítalo. Na druhé straně ale milující rytíř musel počítat s tím, že nejvyšší odměnou za jeho oddanou lásku bude sladký úsměv nebo hedvábný kapesníček.
Nicméně už jen to vědomí, že je mu dáma duševně nakloněna, bylo dostatečnou motivací k maximálnímu výkonu při turnaji či ke statečnému boji v bitvě. Navíc, mučen myšlenkami na svou drahou, rytíř snáze odolával ďábelskému pokušení znásilňovat bezbranné vesničanky. "Opravdový milenec netouží po objetí nikoho jiného než své milované," diktoval Capellanus. Z psychologického hlediska byla dvorská láska promyšlena velmi dobře.
V praxi ovšem často docházelo k tomu, že se nešťastně zamilovaní rytíři nechávali utěšovat smyslnými děvčaty nižšího postavení, a výjimkou nebyly ani krvavé pomsty žárlivých manželů. Ideály dvorské lásky se nakonec nejlépe uplatňovaly na papíře a v ústech trubadúrů, než v reálných životech středověké šlechty.
Zdroje: study.com, www.lordsandladies.org, www.medieval-life-and-times.info
