Jak Jane později vysvětlila, matka noční návštěvu očekávala. V klidu se oblékla a dceři oznámila, že se za chvíli vrátí. To se však nestalo. Té noci byla paní Rowthová zavražděna a zločin nebyl nikdy objasněný.
O tři sta let později seděl historik Roger Ekirch v britském národním archivu a studoval Janeino svědectví. Přišlo mu na něm něco zvláštního. Zarazila ho slova, s nimiž se nikdy předtím nesetkal - první spánek. „Holčička v soudní výpovědi popisuje, že než se muži objevili, ona a její matka vstaly z prvního spánku. To znamená, že té noci měl následovat i druhý. Přemýšlel jsem, zda šlo o rodinný zvyk nebo o něco víc,” vzpomínal vědec.
Dvoufázový spánek
Během nadcházejících měsíců Ekirch prohledával staré dokumenty s cílem najít další zmínky o dvojitém spánku. Sám později přiznal, že byl překvapený, kolik jich nakonec objevil. Například Luke Atkinson z East Riding of Yorkshire využíval čas mezi prvním a druhým ulehnutím k „návštěvám cizích domů a zlověstným skutkům”.
Bifázový spánek je zmíněný i v jednom z nejslavnějších děl středověké literatury, v Canterburské povídce, nebo v díle básníka Williama Baldwina Pozor na kočku. „To byl ale pouze začátek. Náhodné odkazy jsem našel v dopisech, denících, lékařských i filozofických traktátech, v novinových článcích nebo divadelních hrách,” říká badatel. „Byl široce praktikovaný nejen v Anglii, ale také ve Francii jako premier somme, v Itálii pod názvem primo sonno, ale také například v jihovýchodní Asii, Austrálii, jižní Americe, na Středním východě a v Africe.”
Historik byl touto praxí zcela fascinovaný. Zjistil, že podobným způsobem lidé trávili noc tisíce let. Zvyk byl již zakořeněný v období Římské říše. Později ho přijaly kláštery, v nichž mniši museli vstávat na půlnoční mši. Myšlenka se nakonec rozšířila do všech společenských vrstev.
Jiný režim
Poslední náznaky dvoufázového spánku se dají datovat do počátku 20. století. Obecně noc středověkého a raně novověkého člověka začínala v devět hodin večer, kdy rodina uléhala do postele. Spánek trval dvě hodiny. Od 23:00 do přibližně jedné hodiny lidé bděli.
„Záznamy popisují, že se v této době vařilo, peklo, tkalo a probíhala péče o zvířata. Jeden sluha dokonce připravoval mezi půlnocí a druhou hodinou ranní pivo pro svého zaměstnavatele z Westmorlandu,” říká Roger Ekirch. „Tzv. hodinky byly také vhodné pro modlitby, rozjímání nebo plození dětí.” Jakmile byla práce hotová, lidé se znovu odebrali na lože a spali až do rána.
Vědec dlouho přemýšlel, zda je bifázový spánek pro člověka přirozenější. V roce 1995 narazil na experiment Národního institutu duševního zdraví, kterého se účastnilo patnáct mužů, kteří byli zbaveni umělého osvětlení. Ze začátku všichni spali v jedné nepřetržité směně. Po čtyřech týdnech se ale jejich režim změnil. V noci se na jednu až tři hodiny sami přirozeně vzbudili. Měření spánkového hormonu melatoninu ukázala, že se upravily také jejich cirkadiánní rytmy.
Tento výzkum potvrdil David Samson, ředitel laboratoře spánku a lidské evoluce na University of Toronto Mississauga v Kanadě, jenž zkoumal dobrovolníky ze vzdálené komunity Manadena na severovýchodě Madagaskaru. Farmáři, sledovaní přístrojem měřící jejich spánkové rytmy, chodili do postele se západem Slunce, po půlnoci se na přibližně dvě hodiny vzbudili. Pak znovu usnuli, dokud se neprobudili v době východu.
Podle Rogera Ekircha byl dvoufázový spánek potlačený s nástupem průmyslové revoluce. „Plyn a elektřina způsobily, že lidé nechodili spát v devět večer. Stále ale museli vstávat ve stejném čase. Spánek se tak zkrátil a prohloubil,” tvrdí. „Neznamená to však, že kvalita dnešní útlumově-relaxační fáze je horší,” upozorňuje. „Pouze se změnily podmínky.”
