Malá Edith se narodila ke konci 19. století do velmi ortodoxní židovské rodiny v dnešní polské Wroclavi, kteá tehdy spadala pod Německo. Jak rostla, kladla si více a více otázek a vše došlo tak daleko, že ve třinácti letech se vzdala svého židovského vyznání a stala se z ní ateistka. Jako jedna z prvních žen na světě začala studovat na vysoké škole. Její zaměření byla filozofie, psychologie a historie. Studium filozofie brala hlavně jako hledání univerzální pravdy. Během této doby s ní její matka nemluvila, protože se stále zlobila za to, že se Edith vzdala židovské víry.

Během studia vysoké školy přišla první světová válka a Edith se nemusela dlouho rozmýšlet, aby školu přerušila a šla pracovat jako sestřička a zachraňovat nemocné. Po válce se Edith vrátila na školu a dodělala si dokorát. Chtěla zkusit i profesuru, ale ta jí byla zakázána proto, že byla žena. Stále se aktivně věnovala svému ateistickému hledání pravdy, dokud nepřišel zcela nečekaný zlom. Její kolega z univerzity zemřel a ona jela utěšovat čerstvou vdovu, která však byla se smrtí svého manžela nezvykle dobře vyrovnaná. Sama řekla Edith že je to díky víře v Boha, protože ví, že její manžel již vyčerpal čas, který mu byl dán. Edith se tehdy začala více zabývat otázkou křesťanství a katolicismu, přečetla několik knih na toto téma.

To ji obrátilo na víru a odešla ze školy učit dominikánské jeptišky. Její feministický žár ale dál plál i během řeholnictví v sesterském řádu. Stále aktivně bojovala za zrovnoprávnění žen v Německu, psala feministické filozofické texty, překládala náboženské texty Tomáše Akvinského a všemožně bojovala za práva žen. Povedlo se jí i obnovit vztah s matkou, která ji vzala na milost, protože Edith začala bojovat za to, že židovství i křesťanství jsou si blíže než by se mohlo na první pohled zdát. Vzhledem k tomu, že tyto pravdy hlásala okolo poloviny třicátých let, kdy se k moci dostával Adolf Hitler, začala pro ni situace být velmi složitá.

V době, kdy Hitler začínal zatýkat a aktivně pořádat hony na Židy, přijala jeptišské roucho a ukrývala se v klášteře pod novým jménem Terezie Benedikta od Kříže a dál pokračovala ve své práci pro světový mír. Napsala tehdy dokonce dopis tehdejšímu papeži Piovi XI., kde vyjádřila své obavy o židovský lid. Správně prorokovala, co se stane dál, papež na její volání o pomoc ani neodpověděl. Doslova mu napsala: “Není toto protiklad toho, co zamýšlel náš spasitel?” Po křišťálové noci odešla do křesťanské komunity v Nizozemí, ale ani tam nebyla v bezpečí a musela nosit Davidovu hvězdu na svém rouchu. V roce 1942 vystoupili nizozemští kněží proti rasistickému hnutí a podpořili veřejně Židy. Výsledkem bylo, že němečtí vojáci poslali všechny pokřtěné Židy do koncentračních táborů a tak se Edith neboli Terezie dostala do Osvětimského tábora. Už tehdy tušila, že odsud neodejde živá. I přesto se v táboře neúnavně starala o malé děti, které přišly o matky a o staré a nemocné lidi. Strážní věděli, co je tato odvážná žena zač a několikrát jí nabídli možnost k útěku, ona však odmítla s tím, že neopustí svůj lid. Přesně 9. srpna 1942 nakráčela sama dobrovolně do plynové komory, aby se svými lidmi zemřela. Za pravdu, lásku a mír.

V roce 1987 byla katolickou církví blahoslavena a v roce 1998 dokonce svatořečena.