Narodila se do skromné židovské rodiny 12. října 1891. Svou víru nechápala, a ač se snažila sebevíc, nikdo jí nedokázal vysvětlit mnoho otázek, které měla na jazyku. Bojovala sama se sebou, až to ve svých 13 letech vzdala a stala se ateistkou. Rodina se vzbouřila, její matka to nesla nejhůř, s dcerou se přestala bavit. Edith věděla, že vzdání se víry přetrhne mnoho rodinných vazeb, ale konečně se cítila svobodná.

Z ateitsky katoličkou


Byla jednou z mála žen, kdo se úspěšně přihlásil na vysokou školu ve Vratislavi. Jako obor si vybrala germanistiku a historii, k nimž vždycky tíhla. K teologie a náboženství jako takovému se zcela obrátila zády, ale netušila, že za pár let jí život změní jeden jediný muž.

Jmenoval se Edmund Husserl, byl to profesor na univerzitě v Göttingenu a zakladatel fenomlogie. Původní rozhodnutí vstoupit do univerzitních kruhů bylo dovzdělat se v něčem novém a něco nového naučit jiné. Úzká spolupráce po boku uznávaného filosofa jí dávala obrovský smysl a sama se začala o obor filosofie zajímat.


Když došlo na lámání chleba, rozhodla se Husserla následovat na univerzitu ve Freiburgu a stala se jeho asistentkou. Vliv jeho osobnosti byl obrovský a mladá Edith, zarytá ateistka, opatrně pootevřela dvířka nové víře - křesťanství.

Zanedlouho se stala katoličkou, 1. ledna 1922 se nechala pokřtít a ukončila práci asistentky u Husserla. Učení jí chybělo, a tak se uchýlila na dívčí školu ve Špýru. Když nevzdělávala mladé studentky, sama rozšiřovala své obzory a věnovala se katolické filosofii a překladům do němčiny.

Trestání Židů se nevyhnula


Roku 1932 se přesunula na Institut pedagogiky. Situace v Německu se s nově nastolenou vládou začala vyostřovat, Edith jako bývalá Židovka byla donucena institut opustit. Rozezlená a zároveň vystrašená napsala své obavy papeži Piu XI. V dopise popsala situaci v Německu a pro Židy zvěstovala katastrofu a prosila Papeže, aby jim pomohl. Nikdy odpověď nedostala.

Ze strachu o vlastní život se o dva roky později přidala k bosým karmelitkám a přijala nové řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže. Agrese proti Židům byla cítit i v tak poklidném řádu a Edith raději uprchla do Nizozemí v naději, že bouři přečká tam.

Nový domov našla v karmelitánském klášteře ve městě Echt, jenže ne na dlouho. O rok později se nacisté zmocnili Nizozemska. Křesťanské církve bojovaly proti trestání Židů, ať už se své víry vzdali, nebo ne. Nacisté církvím v žádném případě nevyhověli, biskupové se do Němců znovu a naposledy opřeli a odsoudili jejich rasovou předpojatost a perzekuci Židů. Krutost nacistů neznala mezí a za trest nechali všechny pokřtěné Židy poslat do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Mezi nešťastníky byly i Edith, skončila v Osvětimi-Birkenau.

Svatořečena papežem


Své dobrosrdečnosti se nevzdala ani v tak krutých podmínkách a snažila se pomáhat, kde se dalo: starala se o seniory a pro děti, jež ztratily matky, nebo se o své děti nemohly postarat, vytvořila tzv. školku beze zdí, což znamenalo, že se dobrovolníci postarali o zubožené a osamocené děti, kdykoliv mohli. Nacističtí dozorci k ní měli takovou úctu, že jí nabídli odchod z Osvětimi. Oma však odmítla. Spolu s další stovkou žen umírá v plynové komoře. Datum úmrtí je stanoveno na 9. srpna 1942.

Po své smrti se jí dostávalo zasloužené úcty. Přestože Židé nesouhlasili, aby Židovka byla blahoslavena a nazývaná mučednicí, katolická církev námitku odmítla - Edith nezemřela proto, že byla Židovka, ale protože se postavila nacistům. V roce 1987 byla blahořečena papežem Janem Pavlem II., o 12 let později svatořečena.