Je pramálo panovníků, kteří se po korunovaci nevidí jako středobod vesmíru a neberou své poddané jako obyčejný póvl. Eduard II. byl samozřejmě rád, že se v roce 1307 stal králem, mnohem víc než vláda nad zemí ho ale zajímaly vztahy.
Milenec a manželka
Rok po uchopení trůnu si vzal dceru francouzského krále Izabelu Francouzskou. Krásná a inteligentní dívka předčasně vydechovala štěstím, jak ale nakonec zjistila, manžel kopal za trochu jiný tým a sňatek nebral vůbec vážně.
Už od začátku jeho vlády tu byly malé nástiny. Tak například když se vydal do Francie pro svou "vyvolenou", jmenoval svého drahého přítele Pierse Gravestona regentem Anglie. Pro obyčejného kamaráda je to trochu velká výhoda, a tak se historici domnívají, že šlo o jeho milence. Také mu věnoval hrabství Cornwall a dokonce, ač paradoxně, mu svolil vzít si jeho neteř Margaretu.
Úzký vztah s Gravestonem se nelíbil téměř někomu. Izabela, coby čerstvá manželka krále, pojala podezření, že přítel je možná něco víc. Ale prozatím to nechala být a snažila se manželovi být oporou v nadcházející těžké situacei; baroni se do krále opřeli a požadovali Gravestonovo vypovězení. S tím ovšem Eduard razantně nesouhlasil, a tak roku 1312 o osudu králova milence rozhodl hrabě z Lancasteru a popravil ho.
Vláda dvou mužů
Eduard se chtěl mstít, po dlouhém vyjednávání a čím dál větší oboustranné nechuti vcházet do velkých konfliktů situaci urovnali Než si Eduard našel v řadách svých milenců svého dalšího oblíbence, zplodil s Izabelou čtyři děti: syna a následníka trůnu Eduarda, Jana, Eleonoru a Johanu.
Osudovým vyvoleným se stal Hugo Despenser. A stejně jako poprvé, i nyní Eduard hýřil euforií a rozdával, na co sáhl, a baroni se bouřili. Opět to došlo do fáze, kdy Eduard Despensera tituloval a nabídl mu hrabství. A opět se baroni semkli s mocnými muži, hrabětem z Lancasteru a tentokrát i hrabětem z Herefordu, shromažďovali vojska a připravovali se na útok. Aby Eduard zažehnal krizi a tušenou porážku, Despensera i jeho otce vyhnal do exilu. Ve skutečnosti to byla jenom fikaná zástěrka.
Baroni i hrabata schovali meče, stáhli armády a snažili se znechucenému Eduardovi zavděčit. Přesně na to zhrzený král čekal a v překvapivém tažení zabil vraha svého prvního milence a další kritiky své vlády. Poté už mu nikdo nebránil v tom, aby Despensera znovu přijal pod svá ochranná křídla a nabídl mu spoluvládu Anglie.
Izabelina pomsta
V roce 1325 se Francie a Anglie vášnivě dohadovaly nad Gaskoňskem. Eduard poslal svou manželku do své rodné země, aby dojednala mír, ta však svého manžela lstivě podrazila, navázala spojenectví s Rogerem Mortimerem a společně začali plánovat Eduardovo svržení.
Do Anglie se prvně dostala maličká armáda. Ta se ovšem nevolí Eduardových poddaných a kritiků bojovat po jeho boku začala bryskně rozrůstat. Eduard vycítil prohru, protože jeho armáda nedosahovala velikosti oponenta a vlastizrádců, a se svým milencem a jeho otcem utekl z Londýna. Nejdříve se ukryli v Gloucesteru, tam zverbovali své vojáky a pospíchali do Wales, kde nabrali další.
Nepřátelé věděli, kde se král ukrývá a vojáci, kteří měli panovníka bránit, bez varování odešli. Armáda zajala Despenserova otce, obvinila ho z obohacování na úkor druhých, oloupení církve a podpory nelegální vlády svého syna a popravili ho. Eduarda a jeho milence dopadli o celý měsíc později. Zatímco Huga odvezli do Londýna a popravili, Eduard byl uvržen do vězení na hradě Kenilworth.
Trvalo ještě několik měsíců a spoustu vyjednávání mezi královstvím a parlamentem, protože Eduarda nemohli jenom tak zabít a pokud by ho potrestali na doživotí, stále by byl právoplatným panovníkem. Nakonec byl Eduard donucen k abdikaci. Trůn převzal jeho syn Eduard mladší a Izabela konečně mohla svého muže za všechno, co spáchal, náležitě ztrestat – nechala ho zabít...