První lobotomie byly provedeny na zvířatech v 90. letech 19. století a až během 50. let se provedly první lobotomické zákroky na duševně nemocných lidech. Dnešní doba považuje lobotomie za archaické a barbarské, protože si uvědomujeme jejich děsivé následky. Lobotomie je lékařský zákrok, při němž se vstoupí do mozku pacienta a přeruší se spojení mezi předním lalokem a zbývajícími částmi mozku. Historie této metody je velmi znepokojivá a děsivá. Ukazuje se, že ještě na přelomu 19. a 20. století byli lékaři ovlivněni starověkou praxí trepanace, při níž se do lebky vrtaly otvory z řady rituálních a lékařských důvodů.

Historie lobotomie

Pacienti často zůstávali jen slintajícími batolaty, která se potýkala s každodenními úkoly. Ačkoli tento zákrok některým lidem pomohl, historie lobotomie ukazuje, že většinou přinesl více škody než užitku. Prvním lékařem, který lobotomie prováděl, byl Gottlieb Burkhardt, lékař v psychiatrické léčebně ve Švýcarsku. Celkově byly jeho experimenty vnímány lékařskou komunitou jako velmi negativní.

Na přelomu 19. a 20. století se lobotomie opět objevila v podání odvážnější generace psychiatrů, jež používali psychoanalýzu k léčbě psychóz. I ti postupně začali používat stále invazivnější techniky, například inzulínu a kafr k vyvolání křečí, terapii elektrickými šoky a později i psychochirurgii. Průkopníkem tohoto oboru byl právě Portugalec António Egas Moniz. Na film o něm se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Nobelova cena za „techniku“

Byl to právě Moniz, kdo zavedl nechvalně proslulou frontální lobotomii pro případy refrakterní psychózy a získal za ni Nobelovu cenu. Ta byla konkrétně udělena „za techniku, která prostě možná přišla příliš brzy na technologii a lékařskou filozofii své doby".

Moniz se narodil 19. listopadu 1874 v severní pobřežní vesnici Avanca v Portugalsku. Vystudoval lékařskou fakultu a pak odcestoval do Francie, kde se vzdělával v neurologii a psychiatrii u renomovaných francouzských lékařů. Poté se vrátil do Portugalska, aby vedl nový obor neurologie na univerzitě v portugalském Lisabonu, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1944.

Z politika operatérem mozků

Moniz se vždy zajímal o politiku - byl aktivistou a později zastával různé politické funkce; jeho talent mu umožnil udržet si politický vliv navzdory častým změnám ve vedení portugalské vlády. Na medicínu se proto soustředil až v roce 1926 ve věku 51 let. Tehdy se zaměřil na výzkum v oblasti neurologie. Některé pokusy se mu ale nezdařily a jeden pacient dokonce zemřel. To ale Monize neporazilo a dalším třem pacientům aplikoval 25% roztok jodidu sodného. Ukázalo se, že výsledek byl o poznání lepší a v roce 1927 jej Moniz prezentoval na zasedání Neurologické společnosti v Paříži a poté na zasedání Francouzské lékařské akademie. Ačkoli byl Moniz dvakrát nominován na Nobelovu cenu za průkopnický výzkum v oblasti zobrazování mozku, Nobelovu cenu nakonec získal za práci v psychochirurgii.

Alkohol v praxi. A v mozku

Moniz se domníval, že u duševně nemocných pacientů pochází přítomnost abnormálních nervových spojení z čelních laloků. Myslel si, že by jim mohlo pomoci, kdyby jim byly vyříznuty čelní laloky. Za účelem provedení leukotomie vyvinul nástroj podobný jehle s výsuvnou drátěnou smyčkou, leukotom. Ten umožňoval, aby drát procházel zadní stranou čelního laloku a protínal vlákna bílé hmoty mozku. Při dřívějších postupech Moniz používal k destrukci čelního laloku absolutní alkohol a jeho první psychochirurgickou operaci, provedenou 12. listopadu 1935, označil Nobelův výbor za jeden z nejdůležitějších objevů, které kdy byly v psychiatrické medicíně učiněny.

Pacientkou byla 63letá žena trpící depresemi, úzkostí, paranoiou, halucinacemi a nespavostí. Moniz ji aplikoval injekci alkoholu do čelních laloků a dva měsíce po operaci byla pacientka shledána v mnohem lepším stavu, bez výrazných paranoidních rysů. Za svůj přínos psychochirurgii a psychiatrii obdržel Moniz v roce 1949 Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu.

Slintající zombie

Po Monizových prvních leukotomických postupech tento postup nadšeně přijali a zdokonalili další lékaři, včetně amerických neurologů Freemana a Wattse. Přivezli tuto techniku do Spojených států a přejmenovali ji na lobotomii. Veřejnost ale o této metodě stále pochybovala. Lobotomovaní pacienti byli sice po lobotomii nesporně lépe zvládnutelní, ale měli i nevratné změny v osobnosti a byli označováni za duševní invalidy a slintající zombie. Moniz se stal terčem útoků kvůli podceňování komplikací, nedostatečné dokumentaci a špatnému sledování pacientů. Navzdory této kritice se lobotomie stala základem chirurgické psychiatrické léčby a udržela se tam až do 60. let 20. století.

Zdroje:

www.ranker.com, www.ncbi.nlm.nih.gov/