Se svojí vyvolenou se potkal na dovolené a hned se do sebe zamilovali. Problémy ve vztahu s oblíbenou vnučkou císaře Franze Josefa byly od začátku zřejmé. Arcivévodkyně byla stále vdaná a s knížetem Otem z Windisch-Graetzem měla čtyři děti. S ním se však nestýkala, a jelikož byla její láska k pohlednému Egonovi velká a chtěla s ním strávit celý život, rozhodla se pro rozvod. To však byl problém číslo dvě. I kdyby císař s rozvodem souhlasil, jako arcivévodkyně si mohla vzít pouze šlechtice. Přestože byl Lerch velice schopný důstojník, byl "pouze" synem bohatého židovského pražského obchodníka. Šlechtický titul si tak musel zasloužit. Protože 1. světová válka byla v plném proudu, jediným východiskem bylo vyznamenat se na válečném poli a za to získat Řád Marie Terezie. K němu se šlechtický titul totiž dával automaticky.
Zde se začíná rozehrávat příběh jako z divadelního dramatu. Jako důstojník ponorky se musel Lerch držet kritérií k udělení Řádu - potopit nepřátelský křižník nebo bitevní loď. Se svou láskou, která ho následovala až na ponorkovou základnu na Brionských ostrovech, vymýšleli plán. 21. prosince 1914 musel mít Egon Lerch po zásahu francouzské bitevní lodi Jean Bart obrovskou radost. Smůlou bylo, že ji nepotopil. První torpédo zasáhlo loď na přídi, poblíž kolizní přepážky, druhé minulo záď o 50 metrů. Jean Bart, vážně poškozený, odplul na Maltu a vyčerpaná posádka ponorky se vrátila na hlavní námořní základnu KuK Kriegsmarine v Pule. Lerchovi blahopřeje císař a je mu udělen Řád rytířského kříže Leopolda a medaile za vojenské zásluhy. Celá posádka U-12 získala 13 vojenských medailí za zásluhy (3 zlaté, 10 stříbrných).
Od tohoto ocenění bylo k nejprestižnější medaili jen kousek. Radost se ale nečekaně obrátila v šok. Admirál Haus se postavil proti Lerchovi a začal mu vyčítat, že neprovedl druhý útok torpédem proti francouzské flotile poté, co zasáhl Jean Bart. Lerchovo rozhodnutí bylo však pochopitelné. V této situaci nebylo možné vypustit další torpédo. Bylo nutné se co nejdříve vynořit, aby zabránili intoxikaci posádky, která vdechovala výpary z nafty. Stížnost admirála Hause mohla šanci na získání Řádu zhatit, plán k získání šlechtického titulu se tak dostal do extrému. Velitel ponorky U-12 se rozhodl, že z ní udělá podmořský torpédoborec.
Svůj plán Lerch konzultoval i s velitelem námořní letecké základny v Terstu, vynikajícím stíhacím pilotem Linienschiffsleutnantem Gottfriedem von Banfieldem. V červnu 1915 získala U-12 doplňkové torpédomety a vyrazila do boje. Smůla se jim ale lepila na paty, žádný křižník ani bojovou loď nezasáhli. Lerchovi kolegové potopili nepřátelské křižníky a na jejich ztráty státy Dohody zareagovali přesunutím všech větších bojových lodí do přístavů. Moře se stalo pusté a v důstojníkově hlavě se začal tvořit poslední sebevražedný plán.
Společně se svým přítelem Gottfriedem von Banfieldem naplánoval plavbu do zaminované Benátské zátoky. Banfield, nositel Řádu Marie Terezie, se v Benátkách mnohokrát pohyboval a znal je "jako své boty". Proto doporučil Lerchovi, aby se ponořil na periskopovou hloubku a sledoval torpédový člun směřující do Benátek. Naneštěstí si ale posádka člunu ponorky všimla a zavedla ho do minového pole. Stačil jediný kontakt s minou a celá ponorka vyletěla 8. srpna 1915 do vzduchu. S ní i sedmnáct členů posádky, z níž čtyři byli Češi.
Gabriela Mühlbachová, prapraneteř jednoho z nich, Stanislava Dvořáčka, narozeného do chudé rodiny žijící v moravských Podbřežicích, ve svém internetovém deníku Dedenik.cz píše: "Takže Stanin a celá posádka ponorky U-12 nakonec zemřeli kvůli milostné aféře svého velitele. Kdo by to čekal? Nemohly za to ani tak nešťastné válečné události, jako osobní ambice Egona Lercha. Pro naši moravskou rodinu to byla samozřejmě velká tragédie. Nejnadějnější člen rodiny padl. Babička ve svých zápiscích píše: …tenkráte náš táta zaplakal, stál v pokoji u psacího stolu a četl ty dokumenty, jen ramena se mu třásly.“
Arcivévodkyni Alžbětu Marii smrt milovaného muže skolila. Dva roky držela smutek a jeho fotku měla prý na nočním stolku položenou až do své smrti v roce 1963.
