Archeologové se po dlouhá léta zabývali výzkumem pyramid a faraonů, aniž se přitom zajímali o životy obyčejných, řadových Egypťanů. Z nálezů přitom bylo patrné, že například procedura mumifikace se zdaleka netýkala jen bohatých a mocných; běžně se mumifikovala i těla lidí nižší vrstvy, a dokonce i domácích mazlíčků a posvátných zvířat. Chudší se jen museli smířit se zkráceným a méně nákladným postupem.
Víra v posmrtný život byla ve starém Egyptě velmi silná a smrt znamenala jen přechod do vyšší formy bytí. Z tohoto pohledu bylo důležité, aby každý se každý člověk odebral do posmrtného života řádně vybaven, nehledě na jeho sociální postavení. Pohřební instituce provozující egyptské "domy smrti" dokázaly vyjít vstříc i pozůstalým s nižším rozpočtem. Pohřby se doslova šily na míru finanční situaci nebožtíkovy rodiny.
"Nemůžete si dovolit luxusní posmrtnou masku ze zlata a stříbra? Nevadí. Můžeme vám nabídnout sádrovou se zlatou fólií. A jakoupak nádobu vybereme pro vnitřnosti mumifikovaného? Ano, ta alabastrová je drahá. Ale máme tady krásně malovanou hliněnou," napodobil pravděpodobné šveholení starověkého provozovatele domu smrti vedoucí výzkumu v Sakkáře Ramadan Husajn.
Práce v domech smrti byla však krajně nepeříjemná pro zaměstantce. Ač měli stálý a poměrně slušný příjem, balzamovači a mumifikátoři se ocitli na okraji společnosti. Vycházet mohli pouze v noci, mrtvolný pach, který byl v domech smrti všudypřítomý, nedokázali smýt ani přebít vonnými oleji. Pokud člověk jednou pracoval v domě smrti, nesl si celoživotní stigma. Pracovníci domů smrti se neženili a nezakládali rodiny. Často umírali na infekce pocházející z nekorotických tkání mrtvých.
Pohřební služby se podle Husajna vyskytovaly prakticky po celém Egyptě a zcela jistě šlo o velmi výnosný typ podnikání. Zaměstnanci domů smrti zajišťovali jak proceduru balzamování, tak pohřební průvod a plačky. "Staří Egypťané měli opravdu dobrý smysl pro obchod, protože uměli nabídnout dostupné alternativy různým vrstvám obyvatel," uzavřel Husajn.
