Zdroj: From collection of the Stutthof Museum, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org
E. Becker: Specialistka mučení a selekci vězňů. Po válce dostala, co zasloužila
Elisabeth Becker byla další z řady nacistických dozorkyň, která se „realizovala“ v koncentračních táborech. Měla na svědomí stovky lidských životů, které vyhasly v plynových komorách. Za své činy byla ve svých 23 letech oběšena.
Zarytá příznivkyně nacistického režimu
Elisabeth Becker se narodila 20. července 1923 v malém městě Nowy Staw (něm. Neuteich) na severu Polska. Od svých 13 let se coby členka Svazu německých dívek (BDM) hrdě hlásila k nacistické ideologii. V roce 1938 se odstěhovala do Gdańska (něm. Danzig), kde pracovala jako řidička tramvaje. V roce 1939 obsadili Gdańsk nacisté a Becker se režimu Třetí říše velmi rychle přizpůsobila. V roce 1940 se vrátila zpět do rodného města a začala pracovat jako úřednice v zemědělské firmě Dockendorf tamtéž.
Nová „kariéra“ ve Stutthofu
Poptávka po ženských strážích v koncentračních táborech se stále zvyšovala, proto 5. září 1944 nastoupila Becker do německého koncentračního tábora SK-III Stutthof. Pod vedením velitele tábora Maxe Paulyho prošla výcvikem, kde se naučila nezbytné techniky mučení a sadistického zacházení s vězni. Stala se SS Aufseherin a specializovala se na selekce vězňů určených ke zplynování. Do plynových komor poslala stovky nevinných žen a dětí.
Před popravou ji nezachránil ani tyfus
Ve Stutthofu se jí nevyhnula tyfová nákaza a byla hospitalizována v nemocnici v Gdańsku, kde ji 13. dubna 1945 zatkla polská vojenská policie. Dne 31. května 1946 byla odsouzena k trestu smrti oběšením. Poslala několik dopisů polskému prezidentovi se žádostí o milost. Ospravedlňovala se tím, že nebyla tak krutá, jako byla Gerda Steinhoff nebo Jenny Wanda Barkmann. Prezident Boleslaw Bierut její žádostí nevyhověl a Becker byla 4. července 1946 na kopci Biskupia Gorka veřejně oběšena. Bývalí vězni ze Stutthofu se dobrovolně hlásili jako popravčí. Tato událost shromáždila nespočet davů, podle některých zdrojů až 200 000 lidí. Další veřejné popravy byly z etických a humanitních důvodů poté zakázaný.
Zdroj: ww2gravestone
