Erika Bezdíčková: V Osvětimi udělala dobrý skutek, který však způsobil tragédii

Magda Skřivánková | 5. 6. 2020
Osvětim
Z pokojů měla výhled na plynové komory, kde zemřela její matka.
Spaní bylo pro vězně utrpením.

Ten, kdo přežil Osvětim, neumí odpovědět na to, jak se mu to podařilo. Byla to souhra náhod, štěstí a silné vůle. Erika Bezdíčková k takovým šťastlivcům patří.

Norimberské zákony změnily život Eriky Bezdíčkové od základů. Celá rodina kolem sebe cítila strach a válku. Zakázali jí chodit do školy a sebrali jí milovaného psa. Matka zavařovala jako o život a otec nechal ušít kožené kabáty. Chtěli se připravit na nejhorší. Deportováni byli až v červnu 1944. Ilava, Sereď, Osvětim. Byli rozděleni na mužský a ženský tábor. Tehdy naposledy viděla svého otce. S matkou stály ve frontě a bály se, kam je Mengele zařadí. Během transportu v dobytčácích jim poradili, aby se ženy vešly mezi roky šestnáct a dvaačtyřicet let. Takoví vězni byli většinou uznáni práceschopnými. Erika pohotově zalhala a tři roky si přidala. Její matka řekla skutečný věk, ale nikdo jí to kvůli posmutnělému výrazu nevěřil. Poslali ji rovnou do plynové komory. Erika neměla tušení, co se s matkou stane, ale jedna z přítomných žen ukázala na komín a řekla jí krutou pravdu: "Máma ti vyletěla komínem."

Pomoc

Podmínky v Osvětimi nebyly pro život. Všude bylo jen ponížení a strach o holý život. Erika naštěstí potkala srbskou partyzánku Sávu. Ta přišla pár týdnů zpátky v koncentračním táboře o dceru a v mladém sirotkovi viděla naději. Zajistila jí kus motouzu a misku. To bylo pro přežití nezbytné. Kdo neměl z čeho jíst, nedostal. Spala v nejnižší řadě postelí, nad ní leželi další tři. Musela snášet dopadající kapky moči, noční můry, děsy a neskutečný zápach. Celým táborem se navíc linula nepříjemná a lehce nasládlá "vůně" spáleného lidského masa. Erika se na Sávu upnula, ale jejich přátelství netrvalo dlouho. Starší žena skončila v plynové komoře jako spousta dalších.

Hygiena v Osvětimi: Jak vypadaly společné latríny a umývárny pro vězně
Magazín

Hygiena v Osvětimi: Jak vypadaly společné latríny a umývárny pro vězně

Erika přišla o rodinu a ve třinácti letech musela bojovat o život. Tehdy stála s ostatními vězni na apelplatzu, pršelo. Naštěstí měla místo pod střechou, ale dívka za ní takové štěstí neměla. Vyslyšela její prosbu a na chvíli se prohodily. Po chvilce jedna z dozorkyň vyvolala čísla a poslala je do plynu. Pár minut Eriku dělilo od smrti.

Na sklonku roku 1944 prošla další selekcí a byla poslána do továrny s leteckými motory. Bylo to pro ni jako vysvobození. Měla dost jídla, byla v teple, nebyla bita. Práce byla pro dítě těžká, ale byla šťastná, že se dostala z Osvětimi. Krátce před koncem války byl tábor v Sachsenhausenu, kam byla převezena, ve spěchu evakuován a vězni vyhnáni na pochod smrti. Během něj se se svou kamarádkou rozhodla využít jednu z posledních šancí na útěk. Odplazily se do nedaleké stodoly a počkaly si na příchod Rudé armády.

Nešťastný konec

Na svobodě dostala jídlo a trochu peněz, víc nic. Neměla rodinu a ve čtrnácti letech skončila na ulici. V rodném městě nenašla útočiště, a tak odjela za nevlastní sestrou do rumunské Kluže. Bohužel se jí nedostalo vřelého přivítání. Nakonec se vrátila do Prahy a v roce 1948 se provdala za chudého studenta. Ten ji v padesátých letech podrazil nohy. Chtěl se dostat na ministerstvo a začal jí vyhrožovat. Požádal o rozvod a sebral jí syna Jaroslava. Zůstala jen s dcerou a byla podruhé potrestána za svůj židovský původ. Až se třetím mužem našla štěstí. Svým dětem a vnoučatům o životě vyprávěla svérázným způsobem. Vzala je do Osvětimi a ukázala jim místo, kde je její rodina pochovaná.

Tagy Auschwitz Ilava Kluž Koncentrační tábor Sachsenhausen Praha rodina Rudá armáda Sáva Sereď