Erika Bezdíčková: V Osvětimi udělala dobrý skutek, který však způsobil tragédii

Erika Bezdíčková

Erika Bezdíčková

Foto: Pixabay

Ten, kdo přežil Osvětim, neumí odpovědět na to, jak se mu to podařilo. Byla to souhra náhod, štěstí a silné vůle. Erika Bezdíčková k takovým šťastlivcům patří.

Norimberské zákony změnily život Eriky Bezdíčkové od základů. Celá rodina kolem sebe cítila strach a válku. Zakázali jí chodit do školy a sebrali jí milovaného psa. Matka zavařovala jako o život a otec nechal ušít kožené kabáty. Chtěli se připravit na nejhorší. Deportováni byli až v červnu 1944. Ilava, Sereď, Osvětim. Byli rozděleni na mužský a ženský tábor. Tehdy naposledy viděla svého otce. S matkou stály ve frontě a bály se, kam je Mengele zařadí. Během transportu v dobytčácích jim poradili, aby se ženy vešly mezi roky šestnáct a dvaačtyřicet let. Takoví vězni byli většinou uznáni práceschopnými. Erika pohotově zalhala a tři roky si přidala. Její matka řekla skutečný věk, ale nikdo jí to kvůli posmutnělému výrazu nevěřil. Poslali ji rovnou do plynové komory. Erika neměla tušení, co se s matkou stane, ale jedna z přítomných žen ukázala na komín a řekla jí krutou pravdu: "Máma ti vyletěla komínem."

Pomoc

Podmínky v Osvětimi nebyly pro život. Všude bylo jen ponížení a strach o holý život. Erika naštěstí potkala srbskou partyzánku Sávu. Ta přišla pár týdnů zpátky v koncentračním táboře o dceru a v mladém sirotkovi viděla naději. Zajistila jí kus motouzu a misku. To bylo pro přežití nezbytné. Kdo neměl z čeho jíst, nedostal. Spala v nejnižší řadě postelí, nad ní leželi další tři. Musela snášet dopadající kapky moči, noční můry, děsy a neskutečný zápach. Celým táborem se navíc linula nepříjemná a lehce nasládlá "vůně" spáleného lidského masa. Erika se na Sávu upnula, ale jejich přátelství netrvalo dlouho. Starší žena skončila v plynové komoře jako spousta dalších.

Na latrínách v Osvětimi se ráno musely vystřídat tisíce vězňů.

Hygiena v Osvětimi: Jak vypadaly společné latríny a umývárny pro vězně

Erika přišla o rodinu a ve třinácti letech musela bojovat o život. Tehdy stála s ostatními vězni na apelplatzu, pršelo. Naštěstí měla místo pod střechou, ale dívka za ní takové štěstí neměla. Vyslyšela její prosbu a na chvíli se prohodily. Po chvilce jedna z dozorkyň vyvolala čísla a poslala je do plynu. Pár minut Eriku dělilo od smrti.

Na sklonku roku 1944 prošla další selekcí a byla poslána do továrny s leteckými motory. Bylo to pro ni jako vysvobození. Měla dost jídla, byla v teple, nebyla bita. Práce byla pro dítě těžká, ale byla šťastná, že se dostala z Osvětimi. Krátce před koncem války byl tábor v Sachsenhausenu, kam byla převezena, ve spěchu evakuován a vězni vyhnáni na pochod smrti. Během něj se se svou kamarádkou rozhodla využít jednu z posledních šancí na útěk. Odplazily se do nedaleké stodoly a počkaly si na příchod Rudé armády.

Nešťastný konec

Na svobodě dostala jídlo a trochu peněz, víc nic. Neměla rodinu a ve čtrnácti letech skončila na ulici. V rodném městě nenašla útočiště, a tak odjela za nevlastní sestrou do rumunské Kluže. Bohužel se jí nedostalo vřelého přivítání. Nakonec se vrátila do Prahy a v roce 1948 se provdala za chudého studenta. Ten ji v padesátých letech podrazil nohy. Chtěl se dostat na ministerstvo a začal jí vyhrožovat. Požádal o rozvod a sebral jí syna Jaroslava. Zůstala jen s dcerou a byla podruhé potrestána za svůj židovský původ. Až se třetím mužem našla štěstí. Svým dětem a vnoučatům o životě vyprávěla svérázným způsobem. Vzala je do Osvětimi a ukázala jim místo, kde je její rodina pochovaná.

Akční letáky