Spočívalo ve zvednutí odsouzeného na vrchol postavené šibenice či sloupu s rukama zavázanýma za zády. Když se dotyčný dostal na vrchol šibenice, lano, které ho drželo, se uvolnilo. Ne však úplně. Nešťastník tak sebou jednou či dvakrát po sobě prudce trhnul při zastaveném pádu. Obvykle šíleně trpěl, náhlé seknutí mu většinou způsobilo fatální vykloubení končetin a potrhání vazů. Dokonce mohlo vést až k ochrnutí či trvalé ztrátě citlivosti v pažích. Většího efektu se dosahovalo pomocí přidaní závaží, které se zavěsilo ke kotníkům odsouzence. U těžších závaží a extrémnějších případů mohlo dojít až k protržení kůže a vyhřeznutí vnitřností.
Estrapáda, zavěšovací mučicí technika
Další varianta estrapády je stejná jako ta první, jen v ní bylo použito více opakování spouštění dosouzeného. Oběť tak mohla padat několikrát za sebou, čímž si poškodila už tak zraněné paže. K dosavadním zraněním se díky vyššímu počtu opakování mohlo přidat i zlomení ramen a dýchací potíže. Předpokládá se, že touto formou byl mučen známý italský renesanční spisovatel Niccolò Machiavelli, jenž byl falešně nařčen, a proto musel roku 1513 estrapádou projít celkem šestkrát, než byl uvržen do domácího vězení. Třetí varianta estrapády obsahovala obměnu ve vázání rukou, jež byly svázány před tělem oběti. Kromě rukou se svázaly i kotníky.
Původcem mučení touto metodou je Itálie, kde byla estrapáda používána i během čarodějnických procesů v Salemu v Massachusetts roku 1692 k mučení domnělých čarodějnic. Později tak byli mučeni i vězni v koncentračních táborech Sachsenhausen a Dachau. Dozorci jim svázali ruce za zády a poté je zavěsili na tyč s nohama těsně nad zemí. Takové mučení trvalo půl hodiny i déle. Nejprve se k tomuto účelu používala větev stromu. Jelikož ale na pružné větvi mohli vězni zmírňovat svou bolest, mučení se přesunulo do sprch, kde byl vystavěn speciální sloup. V Rakousku, kde tato metoda nahrazovala dočasně zrušený trest smrti, na ni zemřelo asi 60 % odsouzených.
Mimo estrapády existoval ještě jiný, velmi podobný mučící nástroj zvaný „rack“ neboli „stojan“. Viník se při něm přivázal zápěstím k žebříkové konstrukci, s nohama pevně připevněnýma lanem k válečku s rohatkovým mechanismem. Ten umožnil popravčímu podle potřeby zvětšit či zmenšit úroveň bolesti a dislokace těla.
Podobnou technikou jako byla estrapáda se mučilo také ve věznici Hỏa Lò, známé jako Hanoi Hilton. Místo bylo využívané Severovietnamskou armádou k vyslýchání a mučení zajatců, hlavně amerických letců sestřelených během náletů. Hlavním cílem mučitelů bylo prolomení morálky vojáků a následné donucení k podepsání prohlášení, kde týraní svědčili o tom, jak dobře se k nim severovietnamci chovali.
I v moderním 20. století se ještě technika estrapády používá. Ve věznicích tak členové americké armády například mučí podezřelé teroristy. Právě název „palestinské věšení“ pochází z mučení palestinských teroristů izraelskými vojáky. Jeden z nejnovějších případů využití této metody hovoří o mučení bojovníků IS iráckou armádou. Informaci zveřejnila ruská televize RT červnu roku 2017.
