Estrapády existuje více forem a některé z nich mohou přivodit bolestivou smrt. V některých zemích se proto vytahování za svázané ruce využívalo i jako způsob popravy. V Paříži tuto děsivou minulost dodnes připomíná náměstí Place de l'Estrapade, kde se až do konce 17. století estrapádou popravovali protestanti. Odsouzený byl vytažen na vysoký stožár a následně volným pádem spuštěn dolů, ale tak, aby se nohama nedotkl země. Během procesu se mu vykloubily ruce a potrhalo svalstvo včetně nervů a šlach.
Ke zintenzivnění prožívaného utrpení se někdy nohy oběti zatížily závažím, jehož hmotnost se odvíjela od stupně provinění.
Mírnější formu estrapády je možné přežít, i když jde o mučení velmi bolestivé a hrozí po něm trvalé zdravotní následky. Za války se vytahování na provazu praktikovalo v mnohých koncentračních táborech, doložená jsou svědectví například ze Sachsenhausenu a Dachau.
Ani poválečná doba nedokázala estrapádu zcela sprovodit ze světa. Organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch v roce 1997 zveřejnila zprávu, ve které tento styl mučení popsala jako běžnou praktiku turecké policie. Trýznivé výslechy prý v Turecku často doplňovalo bití, sexuální obtěžování či mučení elektrickými šoky.
V roce 2003 byla takto mučena také jedna z bulharských zdravotních sester, které byly křivě nařčeny z šíření HIV v Libyi. "Svázali mi ruce za zády a pověsili mě na dveře. Bylo to, jako když vás natahují do všech stran, vykloubila se mi ramena. Ta bolest se nedá popsat. Kričeli na mě: Přiznej se, nebo tady zemřeš!" popsala sestra.
Estrapády se však neštítili ani američtí vojáci v Iráku; v rámci kauzy týrání zajatců v Abú Ghrajb byla estrapáda zmíněna jako příčina smrti Iráčana Manadela al-Džamadiho. Muž podezřelý z terorismu zemřel po pouhých 30 minutách mučení. V amerických věznicích je dondes údajně po waterboardingu druhou nejpoužívanější fyzickou nátlakovou metodou.