V Terezíně byl hlad, ale děti se tu mohly do jisté míry vzdělávat a pašovaly se sem i hudební nástroje. S trpkostí Eva Adorian vzpomíná na inspekci Červeného kříže, jehož představitelé se neobtěžovali prozkoumat ghetto důkladněji. Spolkli i s navijákem divadlo, které jim přichystali nacisté. "Malé děti si měly hrát pod stromem a říkat si mezi sebou naučené fráze, jako například: - To dnes bude k obědu zase maso?" popsala pamětnice s úšklebkem.

V onen "slavný den" Němci otevřeli v Terezíně i kavárnu a obchod, kde si děti za body mohly koupit tkaničky do bot, koprovou omáčku nebo hořčici. Té se Eva tehdy z hladu přejedla a dodnes ji nemůže ani cítit.

Terezínští vězni nevěděli, kam se ztrácejí jejich známí, kteří nastoupili do transportů. Dostávali od nich vzkazy, že došli ve zdraví a potkali své příbuzné, kteří ale podle jiných zpráv už byli dávno po smrti. Něco tady očividně nehrálo, ale lidé neztráceli naději. Nedokázali si představit, že existuje cosi mnohem horšího než Terezín.

V říjnu roku 1944 se Eva s maminkou dozvěděly, co je Osvětim. Skončily zde také. Nacisté se už ani nenamáhali jim tetovat na ruce čísla, obě měly být zplynovány. Naštěstí se ale ještě konala selekce, při které byly vybrány na práci v továrně na letecké součástky ve Freibergu.

"Když už bylo po selekci, přišli kápové a říkali: - Jestli je někdo slabý nebo nemocný, je lepší, když zůstane tady." Evina maminka se chtěla přihlásit, protože byla už delší dobu nemocná a zesláblá. Eva ale správně vytušila, že slabých se nacisté zbavují nejdřív. Mamince ruku stáhla, a tím jí zachránila život.

Ve Freibergu dostaly polévku v plechové nádobě a se lžící, což byl oproti osvětimskému servisu luxus. V továrně bylo teplo a někteří mistři občas schválně nechali v koši kus chleba, aby si ho vězeňkyně mohly sníst. Jeden z nich byl velmi překvapen, když na něho jedna z dívek promluvila plynnou němčinou. Nacisté mu totiž nakukali, že všechny tyto ženské v otrhaných pruhovaných cárech jsou cikánské vražedkyně.

Ženy byly později převedeny na jinou práci za městem, kde čtrnáct hodin denně mrzly v roztrhaných botách či dřevácích. Evina maminka měla štěstí, že se nad ní slitovala táborová lékařka a převelela ji do kuchyně na loupání brambor. Díky tomu maminka válku přežila.

Po návratu domů čekalo Evu rozčarování, protože poválečná doba, v kterou tolik doufala, se ukázala být velmi těžkou. "Lidi, kteří dřív chodili s hákovým křížem, si jen vyměnili symbol. Kdo neměl protekci, měl smůlu," vysvětlila pamětnice. S maminkou se posléze rozhodly rodnou zemi nadobro opustit a začít nový život v Izraeli.