Evina maminka Anka pocházela z pražské rodiny, která sice byla židovského původu, ale náboženství nepraktikovala. Rodiče provozovali kožedělný podnik a neočekávali, že by je nacistická okupace mohla ohrozit. Přesto byl jejich majetek včetně továrny zabaven a Anka se v roce 1940 ocitla v terezínském ghettu. V té době už byla vdaná za architekta Bernda Nathana, rovněž nepraktikujícího Žida. V Terezíně byli internováni oba a protože tam panoval volnější režim, měli šanci se vídat.
Počátkem roku 1944 se Ance narodil chlapec, po dvou měsících bohužel zemřel na zápal plic. V září téhož roku Anka zjistila, že je těhotná znovu. Manželovi to už však nestihla sdělit, protože ho nacisté zařadili do osvětimského transportu. Mladá žena se dobrovolně přihlásila, že ho chce následovat. Netušila, že se takové rozhodnutí v drtivém množství případů rovnalo sebevraždě.
Obelstila Mengeleho
Po příjezdu do Osvětimi Anka stanula před obávaným Josefem Mengelem, který se jí zeptal, zda je těhotná. Odpověděla, že nikoli. Díky této lži ji doktor smrti neposlal do plynové komory, ale na práci do muničního skladu. Každá práce se v Osvětimi rovnala naději na přežití. Anka si však do poslední chvíle nebyla jistá, jakou šanci mělo v tomto pekle její dítě.
Osud události načasoval v její prospěch. V dubnu 1945 už bylo jasné, že nacisté válku prohrají. Na poslední chvíli chtěli povraždit všechny přeživší vězně, ale protože plynové komory v Osvětimi byly už nějaký čas rozmontovány, vypravovali transporty do Mauthausenu, kde komory smrti ještě fungovaly.
Anka do Mauthausenu přicestovala až 29. dubna. Nemohla vědět, že Adolf Hitler se tou dobou rozhoduje mezi kyanidovou kapslí a revolverem a že i v tomto táboře už zavládl všeobecný chaos. Dozorci plynové komory narychlo zničili, aby zahladili stopy po svých zločinech, někteří z nich dokonce začali vězňům pomáhat. Jenomže když Anka, vyčerpaná dlouhou cestou bez vody a jídla, uviděla ceduli Mauthausen, téměř omdlela hrůzou.
Jako zázrakem se nenakazila tyfem
Nacisté ji zvedli z perónu a hodili ji na vůz plný nemocných, kteří měli být převezeni na ošetřovnu. V tu chvíli na Anku přišly bolesti a porodila dceru Evu. Pod ní se kupila těla lidí trpících břišním tyfem a miminko se k životu nehlásilo žádným křikem. Zasáhl jeden z vězňů, který byl shodou okolností lékař, a o rodičku s novorozencem se postaral.
Po deseti minutách Eva konečně poprvé zaplakala a mohla se s maminkou vrátit do Prahy. Tam však Anku čekalo smutné zjištění, že v koncentračním táboře zahynul jak její manžel, tak celá její rodina. Po třech letech potkala nového muže, tlumočníka Karla Bergmana, a uprchla s ním do Anglie, kde žila až do svých 96 let. Eva dodnes objíždí školy a univerzity, aby studentům vyprávěla jak o hrůzách holocaustu, tak o svém zázračném přežití.