Eva Pavlová se narodila v Šumperku. Dětství tak prožila v Jindřichově v podhůří Jeseníků, kde vyrůstala obklopena nádhernou přírodou. „Moje dětství bylo díky tomu krásné i trochu náročné,“ vzpomíná první dáma. „U babičky a dědy jsme se starali o hospodářství - jalovice, slepice, prasátka. Pěstovali jsme také ovoce a zeleninu. A díky tomu, v čem jsem vyrůstala, ve mně zůstala pokora, úcta a láska k přírodě i k lidem,“ říká Eva Pavlová. „Celý den jsme si hráli venku a přišli jsme, jen když jsme měli velký hlad. Rodiče nás museli volat domů a někdy se také nedovolali,“ usmívá se dnes při vzpomínce na bezstarostné dětství.
Budu učitelkou!
Na základní škole snila o tom, že se stane učitelkou. Osud však měl jiné plány. „Nevyšlo mi to kvůli talentovým zkouškám. Řekli mi, že u mě nebyl zjištěn dostatečný hlasový rozsah,“ vzpomíná na své první profesní zklamání. Místo pedagogické školy tak Eva nakonec zamířila na gymnázium v Šumperku. Ale i tady se musela potýkat s překážkami. „Dostala jsem se až na odvolání, protože rodiče neměli to správné stranické zázemí,“ popisuje realitu 80. let. „Tehdy se víc než výsledky zkoušek hodnotilo spíše to, z jaké rodiny člověk pochází.“
Na vojenskou školu
Středoškolská léta byla pro Evu ve znamení sportu a pohybu. „Vyrůstala jsem v kraji, kde byl samý kopec, což nás přirozeně vedlo k tomu, že jsme trávili hodně času na lyžích. Jako děti jsme neustále běhali, bruslili, jezdili na kole... Sport mě opravdu bavil,“ vzpomíná na aktivní mládí. Právě láska ke sportu a aktivnímu životu ji přivedla k rozhodnutí, které mnohé překvapilo – přihlásila se na vojenskou školu. „Když přišli do třídy dělat nábor kluků do armády, oslovilo mě to. Nechtěla jsem dělat žádné sedavé zaměstnání, sedět za přepážkou na poště, úředničit,“ vysvětluje své rozhodnutí. „Říkala jsem si, že ta práce asi má smysl, a zeptala jsem se, jestli berou i holky.“
V roce 1983 nastoupila tehdy osmnáctiletá Eva na Vysokou vojenskou školu pozemního letectva. „Nabídli mi tehdy, že můžu jít buď do Prahy na planžetistku, nebo do Nového Města, kde byly tehdy spojařky, anebo do Košic jako pozemní specialistka letectva. Tíhla jsem tehdy k Moravě a Slovensku, zvolila jsem tedy studium v Košicích.“
Postupně se vypracovala a právě v armádě se také seznámila se svým budoucím manželem Petrem Pavlem (62). Jejich cesty se poprvé protnuly v roce 1986 na vojenském cvičení. „Začínala jsem na nejnižší hodnosti a pak jsem pracovala a studovala dál. V armádě jsem dosáhla důstojnické hodnosti podplukovnice, a než jsme odjeli s manželem podruhé do Bruselu, svůj služební poměr jsem ukončila.“
Vztah s manželem
Svatbu měli v prosinci 2004 a od té doby tvoří nerozlučnou dvojici. „Je za tím asi respekt a tolerance. A pak najít si společné body, ve kterých se potkáváte. Pokud máte oba exponovanou práci, a to jsme měli i dříve, je potřeba hledat společně trávený čas. Ráda v tomto případě používám slovo kompenzace – za to, že na sebe v běžné dny nemáte moc času, ale pak se sejdete a vynahrazujete si to. Je důležité udržet v tom balanc.“
Eva stála po boku svého muže během jeho kariéry v NATO i při prezidentské kampani. „Když jsem viděla, co se děje v této zemi, a když jsem viděla podporu, jakou dávali manželovi lidé, tak jsem si řekla, že do toho asi půjdeme. S tím, že chceme něco zlepšit,“ vysvětluje s odstupem své rozhodnutí vstoupit do prezidentské kampaně.
A i dnes svou roli bere velmi zodpovědně. „Já naši Českou republiku vnímám jako takovou rodinu. A o rodinu a domov je potřeba se starat,“ říká o svém poslání. Zaměřuje se na podporu sociálních témat, charitativních projektů a snaží se být vzorem pro mladou generaci. Role první dámy ji prý vůbec nezměnila. „Jsme pořád stejní,“ říká s úsměvem první dáma, která ale o toto označení příliš nestojí: „Paní Evo, to je nejpříjemnější oslovení.“
Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, www.vogue.cz, www.vlasta.cz