Evelina Landová (rodné příjmení) pocházela z rodiny s českými, německými a židovskými předky. Snažili se žít nenápadně, ale stejně je jejich původ dohnal. Museli se přestěhovat do malého bytu a volné pokoje sdíleli s jinými rodinami. Dostávali potravinové lístky a mohli na ně nakupovat až po třetí odpoledne, kdy už byly regály prázdné. Před osmou večer museli být doma. Nemohli jít do divadla, jezdit tramvají ani si hrát na dětském hřišti. Mohli jen do Hagiboru, z Klementské ulice v centru to byl ale do Strašnic pořádný kus cesty. Celá rodina žila ve strachu. Otec provozoval obchod s žíněnými látkami, matka byla v domácnosti a chůva Stázi se starala o Evelinu.

Trestem za atentát na Heydricha byly transporty do Terezína, v jednom z nich byla i celá rodina Landových. Dvanáctiletá Evelina se dostala do oddělení pro děti, ale její o deset let starší (nevlastní) sestra Líza tam našla stejně jako její manžel František a novorozený syn smrt.

Dětský domov v Terezíně

Fredy Hirsch byl jednou z nejvýraznějších postav tábora. Německý sionista, homosexuál a vězeň se zasloužil o vznik dětských domovů. Všude byla cítit smrt a v místnosti se tísnilo třicet stejně starých děvčat, spaly na třípatrových palandách. Vychovatelky se je ale snažily rozptýlit, četly jim a dovolovaly jim povídat si a hrát si. Evelina ráda vzpomíná i na kulturu, které v Terezíně bylo dost - nejradši měla loutkové divadlo.

V prosinci 1943 dostala předvolání k transportu do Osvětimi. Bylo jedno, že trpěla encefalitidou, jela dobytčákem s ostatními. Na rampě nestál Mengele a příchozí nečekala selekce. Evelina s rodiči se dostala do rodinného tábora a Fredy Hirsch se opět postaral o vznik oddělení pro děti. Otec padl vyčerpáním a zemřel na následky tuberkulózy. S matkou se ale dívka vídala. Jen nevěděla, jak si má vyložit cedulku s nápisem "Šest měsíců karanténa, pak SB". Výraz Sonderbehandlung znamenal smrt v plynové komoře. Odpočítávala den za dnem. Nakonec se i s matkou dostala do selekce a obě byly uznány jako práceschopné. Evelina si tři roky přidala, její matka čtyři roky odečetla.

Polévka ze shnilých brambor a řepy

Následoval koncentrační tábor Stutthof, Dörbeck, Guttau. Ženy musely kopat protitankové zákopy. Neměly boty, oblečení a k jídlu dostávaly litr polévky ze shnilých brambor a řepy. Spousta lidí zemřela na úplavici nebo tyfus. Matka Eveliny zemřela pár měsíců před koncem války.

Evelina byla nemocná a nohy jí omrzaly. Pro práci se už nehodila. Vyhnali ji bosou na pochod smrti. Několik hodin se brodila sněhem a nohy jí hnisaly a černaly. Rudá armáda se blížila a nádraží bylo rozbombardované. To dozorci nevěděli a museli se vydat na cestu zpátky. Tam lékařka rozhodla, že je třeba nohy mladé dívky amputovat. Ve vzduchu byla cítit svoboda a dozorci byli zmatení. Podávali vězňům fenol, aby usmrtili co nejvíce lidí. Na Evelinu naštěstí zapomněli. Díky Rudé armádě se dostala do Iławy, kde ji ošetřili. Musela ale uvolnit místo pro zraněné vojáky z fronty, a tak ji poslali vlakem do Syzraně.

Adopce

Doprovázel ji doktor Mojsej Ionovič Mer a vyslovil přání adoptovat si ji. Pediatrova manželka ze začátku protestovala, po měsících naléhání si ale Evelinu vzali. První rok navštěvovala školu jen dálkově, musela se nejdřív zlepšit v ruštině. Nakonec získala stříbrnou medaili. To jí umožňovalo studovat na vysoké škole a neskládat zkoušky. Kvůli židovskému původu ji nevzali na vysněnou slavistiku, obor hispanistiky zavřeli a Evelina skončila u germanistiky. V roce 1953 se provdala za architekta Semjona Naimarka a narodily se jim dvě děti.

Evelina Merová dlouho vyučovala na leningradské univerzitě němčinu, ale po smrti manžela se vrátila do Prahy, kde se cítila doma. Dcera zůstala v Rusku, syn emigroval do Německa.