„Prokletá“ Expedice Peru 1970: Dramatická smrt českých horolezců byla zbytečná

Lenka Samuely | 1. 1. 2022

Smůla se jim lepila na paty hned od začátku expedice. Místo na Aljašku museli odjet do Peru, loď se zásobami se zpozdila, nejzkušenější horolezec nečekaně zemřel a tábor si museli postavit jinde, než bylo v plánu. Sérii osudových okamžiků zakončila lavina, pod níž zemřelo 14 československých horolezců.

Vysoké zasněžené hory, divoká příroda a kamarádi. Tak měla vypadat První česká horolezecká expedice Aljaška 1970. Nápad se začal rodit v politicky uvolněných 60. letech. Parta lezců z oddílu TJ Lokomotiva Liberec chtěla vyměnit domovské pískovcové skály za něco dobrodružnějšího. Cílem měla být nejvyšší severoamerická hora Mount McKinley s výškou 6194 metrů.

S nápadem přišel Bohumil Nejedlo zvaný Bogan. Vychovatel v pražském Jedličkově ústavu získal postupně nejen nezbytnou záštitu horolezeckého svazu, ale také svým nápadem nadchl několik kamarádů z Liberce, z Prahy a z Ústí nad Labem. V roce 1968 již bylo vše připraveno.

Plán však zhatila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Dopis předsedy ČSTV Emanuela Bosáka jasně naznačil, že není vhodné cestovat na území USA. Klukům nezbývalo nic jiného, než se svého snu vzdát.

Hurá do Peru

V říjnu 1969 se v ČSSR konal kongres mezinárodní horolezecké federace UIAA, kde se podařilo navázat přátelský vztah s Peruánci. Zanedlouho od nich přišlo pozvání do And. Od prosince se tak začala psát historie nového dobrodružství: Expedice Peru 1970. Zdolána měla být jižní stěna hory Huandoy vysoká 6395 metrů.

Složení výpravy se kvůli politickým prověrkám několikrát měnilo. Nakonec se počet ustálil na 15ti členech. Na poslední chvíli byl vyřazen liberecký lezec Jiří Bolech. V zájmu republiky mu bylo zakázáno vycestovat. I přesto, že ostatní členové přemlouvali nejrůznější instituce, do letadla nenasedl. To mu tenkrát zachránilo život.

Druhá osudová rána

Cesta vedla přes Dakar a Santiago de Chile do Limy. Tam na ně měly čekat bedny se čtyřmi tunami vybavení. Ale nečekaly. Parník Hornbelt přijel až za dva týdny. Navíc, ze zásob zmizelo 400 kg oblečení a potravin. Lezci tak museli ukradené věci narychlo doplnit. Neztráceli však naději. Byli už na místě a nic je nemohlo zastavit.

Jak vypadala Svatá Ludmila: Vědci našli přesnou podobu. Měla velký nos a předkus
Magazín

Jak vypadala Svatá Ludmila: Vědci našli přesnou podobu. Měla velký nos a předkus

Základní tábor si výprava založila 13. května u jezera Llanganuco ve výšce 3850 metrů. „Bylo tak překrásné, v jeho okolí byly hektary tropických květin, chundelatých kaktusů, ohnivých mechů. Zkrátka nebe," popisoval jeden člen výpravy místo pobytu pod horami. O dva dny později se tábor přesunul přímo pod jižní stěnu velikánu Huandoy.

Smrt chodí po horách

Bylo pondělí 18. května. Kolem půl dvanácté dopoledne sestupoval Milan, Jarda a Ivan Bortel, nejzkušenější horolezec výpravy, po úzké stezce ve výšce pět tisíc metrů. Na jednom místě cestičku křižuje úzký horský potůček a právě zde ujela Ivanovi noha. Řítil se třicetimetrovou propastí a dopadl přímo na hlavu. Byl na místě mrtev.

Byl to absolutní šok. Nikdo nechápal, jak se to mohlo stát. Výprava byla zdrcená a demoralizovaná. Právě Bortel měl společně s Jardou Krecbachem přelézt technicky složitou cestu na jižní stěně hory Huandoy a zajistit tak úspěch celé expedice. Rozhodovalo se, co dál.

Juraj Jánošík byl ve skutečnosti zloduch, ale tak strašnou smrt si nezasloužil
Magazín

Juraj Jánošík byl ve skutečnosti zloduch, ale tak strašnou smrt si nezasloužil

Po pohřbu ve městě Yungay, vzdáleném necelých dvacet kilometrů od Huascaránu, se horolezci přemístili opět do Limy. Bylo jasné, že bez Ivana Huandoy nepokoří. Padaly návrhy, že by se výprava měla sbalit a jet domů. Nakonec se ale kluci rozhodli pokračovat a vystoupit alespoň na Huascarán, nejvyšší horu Peru, avšak nejjednodušší výstupovou cestou. Horolezci se přesunuli opět k jezeru Llanganuco. Místo původního tábora sice zabrala japonská výprava, lezci si z toho však těžkou hlavu nedělali. Základnu rozbili jinde.

Expedice Peru 1970

V neděli 31. května 1970 bylo překrásné počasí. Na nebi skoro ani mráček, slunce hladilo svými paprsky tváře mladých dobrodruhů. Přesně v 15:23:31 místního času se začala země chvět. Zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy stupnice uvolnilo z vrcholu Huascaránu masivní směs sněhu, ledu a kamení. Lavina se řítila k městu Yungay rychlostí přes 300 km/h. V cestě ji ale stál nově vybudovaný československý tábor u jezera. Ten od japonské výpravy katastrofa těsně minula.

První důvěryhodná informace o smrti čtrnácti horolezců přišly až dvanáctý den po tragédii. Celou tu dobu jejich rodiny doufaly, že se kluci stihli někde schovat nebo utéct. „Vedoucí chilské záchranné expedice potvrzuje, že všech čtrnáct Čechoslováků a chilský horolezec Pedro Nuňez, se stalo obětmi přírodní katastrofy. Vyslovujeme hlubokou soustrast."

Zdroj: Youtube

Mohlo se tragédii zabránit? Podle antropologa a horolezce Libora Duška možná ano. Chybou podle něj bylo, že v době zemětřesení byli všichni na jednom místě.

Zdroj:

www.lidovky.cz, www.novinky.cz, www.radiozurnal.rozhlas.cz

Tagy Aljaška Emanuel Bosák horolezectví Huascarán Ivan Bortel jezero květen Liberec Lima Peru