Risk a náhoda

Ezra Perl se narodil roku 1919 na Podkarpatské Rusi. Rodiče jen těžko živili patnáct hladových krků, a tak se krátce po třináctých narozeninách mladý chlapec sebral a šel po svých. Rád vzpomínal na Prahu a na Čechy. V roce 1938 si rychle sehnal vízum do Nikaraguy, ale na dalekou cestu za hranice neměl dost peněz. Jako student byl nucen žít velice skromně. Nápad přihlásit se do služeb armády byl bláhový, ale tenkrát chtěl přiložit ruku k dílu a bránit hranice.

V Brně se přestal cítit bezpečně a vypařil se do Prahy, kde každého půl roku musel měnit práci, aby se předešlo plánování a přátelení. Dělal všechno pro to, aby nebyl na očích, ale roku 1942 ho čekal transport do Terezína. Zažil tam perné chvilky i momenty, kdy cítil štěstí. Na jedné straně pracoval jako hrobník, na druhé se zamiloval a vzal si dívku svého srdce, kterou potkal na pohřbu její matky. Vše se odehrálo při skromném obřadu během divadelní hry.

Naděje od zrůdy

O Osvětimi toho věděl málo. Netušil, co za hrůzy ho čeká. Až později mu došlo, jaké měl štěstí, když ho Mengele během selekce chytl za rukáv a se slovy "Ja, ja, genach links" mu dal naději na přežití. Práce u Sonderkommanda ale nebyla na dlouho, vězni byli po čase posíláni do plynových komor, aby nemohli podávat svědectví o hrůzách, kterým přihlíželi. Dva týdny tahal mrtvá těla z komor a stavěl pro ně dřevěné hranice. Viděl, jak je dozorci polévají naftou a zapalují. Bylo mu jasné, že tak brzy skončí taky. Nenápadně se vetřel do skupiny, kterou odváželi do kamenolomu.

Byla to těžká práce, ale mnohem horší byl strach o život. Každý večer se vraceli o čtyři muže chudší. Cítil, že se na něj blíží řada, ale před jistou smrtí ho zachránila postupující fronta. V lednu 1945 byl vyhnán na pochod smrti. Měl štěstí a ohromnou vůli, přežil. Spal za chůze, měl omrzliny a přespával na cizích hrobech. Když dorazil do Sachsenhausenu, dostal místo jako mechanik. Riskoval život a bojkotoval veškerou práci. Auta opravoval jen tak, aby se po pár kilometrech jízdy znovu porouchala. Za trest mu přidělili práci hledače nevybuchlých bomb. To byla konečná. Náletů bylo čím dál víc a bomb jako hub po dešti. Po celou válku Ezru provázelo ohromné štěstí a ani teď tomu nebylo jinak. Nakradl cukrovou řepu a snědl ji. Nesedla mu a potrápily ho střevní potíže. Jen co odešel za roh, aby si ulevil, celá skupina hledačů včetně dozorců byla mrtvá. Jedna z nalezených bomb vybuchla. Krátce na to ho čekal druhý pochod, při kterém z tisícovky lidí přežilo pouhých sedmdesát. Svobodu našel nedaleko Lübecku, ale trvalo mu uvědomit si, že je s válkou opravdu konec.

Hned po návratu do Československa začal pátrat po své rodině. Část našla smrt v Osvětimi, pár sourozenců přežilo. Sestra prchla do Kanady, jeden z bratrů do Izraele. Ezra se ale nechtěl českého občanství vzdát. Cena za něj byla až příliš vysoká. Státu musel jako dar odevzdat rodinnou vilu a s manželkou a synem se nakonec odstěhoval do Tel Avivu.