S humorem jde všechno líp
Gian Francesco Poggio Bracciolini (1380-1459) se zasloužil o zachování latinských rukopisů, většinou poničených, které ležely zapomenuté v klášterních knihovnách. Sám je autorem mnoha kulturně-společenských a etických spisů, které se týkaly širokého okruhu témat, zájmů a hodnot té doby. Jako učenec věděl, že „… je správné a téměř nezbytné, jak doporučují i filozofové, aby si mysl zatížená nejrůznějšími starostmi a úzkostmi čas od času dopřála odpočinek od neustálé práce a měla podnět k veselosti a smíchu nějakým humorným osvěžením,“ vysvětlil, proč sepsal Facetiae.
Tady máme osvěžení
Deset panen nebo vdaná žena?
Jeden mnich, který nebyl příliš ohleduplný, kázal lidu v Tivoli a hřímal proti cizoložství, které líčil v těch nejtemnějších barvách. „Je to tak strašný hřích. Raději bych svedl deset panen než jednu vdanou ženu!“ Mnozí z jeho oveček s jeho volbou souhlasili.
Když visí
Znal jsem jednoho starého biskupa, kterému vypadly už skoro všechny zuby a stěžoval si, že ty, co mu zbyly už visí jako na vlásku. Bál se, že mu také vypadnou. „Neboj se,“ řekl mu jeho přítel, „… nevypadnou.“ „A proč ne?“ zeptal se biskup. Přítel odpověděl: „Protože mě varlata už čtyřicet let také visí, jako by měla odpadnout, a přesto tam stále jsou.“
Bůh a přátelé
Jednoho našeho spoluobčana, velmi vtipného muže sužovala bolestivá a vleklá nemoc. Přišel ho utěšit jeden mnich. Kromě jiných slov útěchy mu řekl: „Bůh takto trestá zvláště ty, které miluje, tím si podmiňuje svou návštěvu. „Není tedy divu,“ utrousil nemocný, „… že Bůh má tak málo přátel. A jestliže jim takto projevuje přízeň, měl by jich mít ještě míň.“
Druhá cesta
Ve Florencii mladá, poněkud prostoduchá žena rodila. Dlouho snášela těžké bolesti a porodní bába se svíčkou v ruce prohlížela její „skrytou komůrku“, aby zjistila, zda už dítě přichází na svět. „Podívejte se i na druhou,“ řekla ubohá bytost, „… můj muž to občas vzal i tou druhou cestou.“
Manželova chyba
Poté, co manžel dal své ženě drahé šaty si stěžoval, že se nikdy nedobude svých manželských práv, aniž by ho to nestálo nejméně zlatý dukát. „To je tvoje chyba,“ řekla mu žena. „Proč častějším opakováním nesnížíš cenu na čtvrťák?“
Dohoda
Jeden Florenťan, kterého jsem znal, potřeboval v Římě koupit koně a smlouval s obchodníkem, který za něj chtěl 25 zlatých dukátů, což byla příliš vysoká cena. Nabídl, že zaplatí 15 dukátů a zbytek bude dlužit. Obchodník souhlasil. Druhý den chtěl obchodník zbytek peněz. Kupec řekl. „Musíme dodržet naši dohodu. Ujednali jsme si, že budu tvým dlužníkem. Kdybych zaplatil, dohodu bych porušil.“
Jak zjistit, že manželka podvádí
Jistý muž jménem Giovanni byl nesmírně žárlivý a lámal si hlavu, jak bez stínu pochybnosti zjistit, zda jeho žena nemá intimní poměr s jiným mužem. Přišel na velmi důmyslnou lest hodnou žárlivé mysli. Vlastníma rukama se vykastroval. „Teď,“ pomyslel si, „… kdyby moje žena otěhotněla, nemůže svou nevěru zapřít.“
Dělat si legraci z Janovanů
Francesco Quartnense, florentský kupec, pobýval se svou ženou a rodinou v Janově. Jeho děti byly samá ruka samá noha, zatímco janovské děti byly obecně zdravé a houževnaté. Jednoho dne se ho někdo zeptal, proč jsou jeho děti tak hubené a slabé. „To je jednoduché,“ řekl. „Já si své děti dělám sám, ale vy na to máte docela dost pomocníků.“ Janovští muži se totiž brzy po svatbě opět vydávají na moře a své ženy nechávají léta v péči jiných mužů, jak říkají.
Vtipné jen ve středověku?
Jak se zdá, středověk nebyl až tak „vážný“. Lidé se dovedli smát. Vtipkovalo se nejen o špatných manželkách, nevěře, mniších. Terčem byl i prostý lid, hlupáci či panovníci. I v mnohých dobových kronikách jsou zápisky o oblíbených vtipech králů či biskupů a příběhy, jak je rozesmál i hloupý žertík.
Zdroje: www.medievalists.net, en.wikipedia.org