Stojí tam už tisíce, možná miliony let. Člověk o nich donedávna neměl ani tušení. A možná je to dobře. Jen málokde si uvědomí svou nicotnost a zranitelnost.

Nedostupná krása
Na severu uralského pohoří, které dělí Rusko na evropskou a asijskou část, najdete autonomní republiku Komi. Je to bohem zapomenutý kout světa u polárního kruhu, přesto se tam skrývá unikát, který je považovaný za jeden ze sedmi ruských divů.
Z tundry, kde široko daleko není jediný strom ani holá skála, se náhle tyčí k nebi sedm skalních komínů. Jejich rozměry jsou impozantní, nejvyšší měří 42 metrů, ten nejmenší má jen o 12 metrů méně. I horkovzdušný balón proti nim vypadá jako hračka. Domorodci místu říkají Man-Pupu-Něr, ve světě se vžil název Manpupuner, případně Sedm siláků.

Kdyby skaliska stála v přístupnější části světa, už dávno by se kolem vinuly fronty turistů a na nebi by se rojila vyhlídková letadla. Jenže dostat se tam není jen tak. K místu nevedou silnice, takže zájemci musí šlapat po svých z nejbližšího města asi 140 kilometrů nehostinnou tundrou a přitom doufat, že je nepotká nepřízeň počasí. Nejschůdnější je cesta vrtulníkem, což je ale dost drahé.

Vědci kroutí hlavou
O skalních obrech se svět dozvěděl až ve druhé polovině minulého století. Do té doby se jim klaněli pouze místní, kteří mají o jejich vzniku jasno. Podle legendy jde o sedm samojedských obrů, kteří se vydali zničit kmen Mansi. Jenže když spatřili zdejší posvátné hory, byl jejich šaman natolik uchvácen jejich krásou, že se chopil svého bubnu a celou skupinu raději proměnil v kámen.

Geologové se s historkou samozřejmě nespokojili, jenže sami si nejsou jisti, kdy a jak skaliska vznikla. Je za vším jen eroze? Nebo jde o dávné dílo mimozemské civilizace, jak tvrdí milovníci tajemna? Někteří návštěvníci potvrdili, že tam pocítili náhlý příval energie a zažili chvilkový stav blížící se opilosti. Podle senzibilů jde o energeticky nesmírně zajímavou lokalitu, která by stála za bližší prozkoumání. K tomu se ale zatím nikdo nemá.

Zkamenělí obři dlouho představovali výzvu také pro horolezce. Odvážlivce odrazovala nejen špatná dostupnost, ale také zvětralá hornina, která se sype pod rukama. Až v roce 2013 si se všemi nástrahami poradil německý lezec Stefan Glowacz (50) a úspěšně zdolal jednoho z obrů.