Stál před Doktorem Smrt v Osvětimi, ale skautské zásady mu zachránily život

2. červen 2020 četba na 4 minuty
Felix Kolmer byl v Terezíně a v Osvětimi

Felix Kolmer byl v Terezíně a v Osvětimi

Foto: Pixabay

Židovský původ zařadil Felixe Kolmera (98) během druhé světové války do první linie. Skautský duch a hlavně přesvědčení vidět v lidech jen to dobré a pomáhat druhým mu zachránilo život.

Felix Kolmer se narodil 3. května 1922 v Praze. Rozhodl se jít ve šlépějích svého otce, který pracoval pro společnost Eta a vlastnil malý obchod. Toužil se stát elektroinženýrem. Od dětství patřil ke skautům a ctil všechna jejich pravidla. Možná i proto přežil věznění v koncentračním táboře. Přátelé mu přezdívali "Tlustý indián".

Trest za původ

V roce 1933 trávil prázdniny u svého strýce v Rakousku a bedlivě sledoval nástup nacismu. Životní plány a vidina studia se rozplynuly a Kolmer byl za svůj židovský původ trestán. Nesměl jezdit tramvají, chodit do kina a tanečních, byl nucen nosit Davidovu hvězdu. Na poslední chvíli stihl odmaturovat a nastoupil do zapadlé truhlářské dílny. Po pár týdnech mu přišlo předvolání k transportu.

Na konci listopadu 1941 dorazila do Terezína první skupina vězňů. Dostali za úkol připravit město na příjezd desetitisíců Židů. Samo zatčení bylo neobvyklé. Bezmála 350 chlapců mezi osmnácti a dvaadvaceti lety dostalo předvolací lístek s jasnými pokyny - jídlo na tři dny a nástup v pět ráno na Hybernském nádraží (dnešní Masarykovo). Nikdo nevěděl, co se bude dít. Mysleli si, že jedou přes víkend na povinné práce. Měli jen jedno privilegium. Mohli si na lístek napsat jména lidí, které chtěli uchránit před dalším transportem. Kolmer tam napsal svou matku a babičku a budoucí ženu a její matku.

Skautská duše

Spolu s dalšími vězni našel v Terezíně únikovou cestu. Systém byl promyšlený a nikdo neznal více než tři lidi a kontakt na další skupinku měl vždy jen jeden z nich. Skautská duše mu velela, aby pomáhal lidem, ale sám nikdy neutekl. Necítil se v ohrožení a nechtěl opustit své příbuzné a ženu. Dvakrát se ven podíval, ale zaplaval si a zase se vrátil. V Terezíně se oženil se svou vysněnou dívkou, svatbu ale museli po válce ještě jednou zopakovat a potvrdit, že se brali z lásky.

Transportu do Osvětimi se nebál. Neměl žádné informace a netušil, že jde o vyhlazovací tábor. U brány stál Mengele a s úsměvem rozděloval lidi na dvě strany. Nebyl hrubý ani nevrlý. Lidi nad 42 let posílal automaticky na jednu stranu, stejně tak většinu žen a děti, které prošly pod nataženým provázkem. Při pohledu na vysoké komíny, ze kterých šlehaly plameny a i v noci kvůli nim bylo světlo jako ve dne, mu došlo, že to nebude jen obyčejné krematorium. Postupně poznával celý tábor včetně plynových komor, kde našlo smrt až osm tisíc lidí denně.

Útěk před smrtí

Na samém konci války byl přeřazen do sirných dolů. Tam by ho dozajista čekala smrt. Při odjezdu využil zmatku a nastoupil do vlaku, který směřoval do jednoho z pobočných táborů v Gross-Rosen. V noci z 8. na 9. května sovětská letadla zasáhla elektrárnu, která dodávala proud do tábora. Jakmile zhasla světla, přes 200 vězňů se dalo na útěk. Byl mezi nimi. Zbylé čtyři stovky zůstaly a dozorci je nad ránem postříleli.

Po válce začal navštěvovat odborné kurzy a nastoupil na elektrotechnickou a strojní fakultu. V roce 1949 složil státnice a získal místo ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky. Ve svém oboru se dostal mezi špičku a vydal nespočet odborných publikací.

"Jsem trochu silnější než většina ostatních, vytrénován skautingem, tak to musím přežít  a snad budu moci někomu pomoct, když to bude potřebovat.‘ To byla myšlenka, která mi trochu pomohla. Kdo měl nějaký cíl, který prospěl někomu jinému, měl větší sílu k přežití než ten, kdo si žádný takový cíl nedal.“

Akční letáky