Ferdinand neboli zdrobněle Nandl měl namále hned po narození v roce 1793 a jak rostl, bylo na něm patrné, že zdravý rozhodně není. Měl nepřirozeně velkou hlavu s pokřiveným obličejem a věčně pootevřenými ústy, malé tělo a krátké ruce a nohy, navíc postižené křivicí. Dále špatně mluvil a zadrhával, sužovaly ho nervové tiky a křeče, šklebil se a trpěl epileptickými záchvaty, po kterých mnohdy upadal do bezvědomí.

Důvod všemožných potíží mohl spočívat mimo jiné v tom, že Ferdinandovi rodiče – poslední císař Svaté říše římské národa německého a první rakouský císař František II. (I.) a Marie Tereza Neapolsko-Sicilská – byli v blízkém příbuzenském poměru jako bratranec a sestřenice.

Ferdinand měl zprvu zakázanou jakoukoli duševní či fyzickou činnost, aby nedošlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Neustále o něj pečovala chůva, do schodů i ze schodů ho nosili, prakticky nic nesměl dělat sám.

Tužení těla i ducha pomohlo

Situace se změnila v jeho deseti letech, kdy dostal vychovatele jménem Franz von Steffaneo-Carnea. Ten Ferdinandovi začal postupně navyšovat fyzickou zátěž, což obnášelo třeba hodiny šermu, jízdy na koni nebo veslování. Kromě toho ho učil číst, psát a počítat. Dosažené výsledky jasně dokládají, že Ferdinand nebyl i přes své všemožné potíže rozhodně žádný slabomyslný člověk.

Hrál na klavír a trubku, vyučil se zahradníkem a mluvil pěti jazyky. K jeho zálibám patřilo sbírání starých map a pečetí. Přezdívku Dobrotivý získal pro svou vstřícnost k druhým lidem. Svou dobráckou povahu dokázal třeba v roce 1832, kdy se ho během procházky pokusil zastřelit jakýsi penzionovaný kapitán. Útočníka nakonec stačili zavčas zneškodnit, ale i tak mu hrozil trest smrti. Na Ferdinandovu žádost u svého otce skončil střelec pouze ve vězení. „Der gute Nandl ist ein Trottel“, tedy něco jako „Ten dobráček Ferdáček je blbeček“, kolovalo mezi Vídeňáky poněkud prostořeké úsloví, ale oni ho mysleli tak nějak v dobrém.

Pražané ho měli rádi

Po Františkově skonu nastoupil v roce 1835 jako prvorozený syn na císařský trůn, ale vládli za něj stejně jiní – jeho strýc arcivévoda Ludvík, rakouský státní kancléř Metternich a český hrabě Kolovrat. O rok později se v Praze ve Svatovítské katedrále nechal jako Ferdinand V. korunovat za obrovské slávy českým králem. Jeho manželka Marie Anna Savojská se při té příležitosti stala českou královnou.

V revolučním roce 1848 abdikoval a vládu předal svému synovci Františku Josefovi, který na trůnu vydržel předlouhých 68 let. „Buď hodný, rádo se stalo,“ řekl Ferdinand svému klečícímu nástupci a pohladil ho. S manželkou pak žili v Čechách, střídavě v Praze, na léto jezdili do Zákup nebo do Ploskovic. Lidé ho měli rádi, on na oplátku při procházkách po Ferdinandově (dnes Národní) třídě rozdával dětem bonbony a chudým drobné mince. Praze postupně věnoval na nejrůznější účely 450 tisíc zlatých.