Petr Schulhoff byl známý perfekcionista. Scénáře si psal zásadně sám a od herců vyžadoval, aby veškeré texty odříkávali přesně tak, jak jim předepsal. Při natáčení komedie Já to tedy beru, šéfe... však pracoval s Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným, kteří svůj humorný výkon stavěli na improvizaci. Na place proto panovalo dusno.
Hercům připadalo, že jim režisér přistřihává křídla, a natáčení je nebavilo. Nikdy nedošlo k otevřeným střetům nebo nadávkám, Schulhoff si uměl zjednat disciplínu i bez nich. Zkrátka rozkázal, jak co bude, a dále o tom odmítl diskutovat.
Luděk Sobota byl jeho neústupností tak stresován, že se rozhodl stávkovat. Jednoho večera řekl rodičům, ať ho druhý den na place omluví, protože se cítí mizerně, "jako by na něj šel infarkt".
Režisér byl na nohou už od časného rána a hned v pět přišel Sobotu vzbudit. Řekl mu, ať si odpočine a přijde klidně o něco později, štáb prý počká.
Sobota přitom ve skutečnosti závažný zdravotní problém neměl, šlo spíš o hypochondrii, kterou byl proslulý. Toho rána však dostal infarkt režisér Schulhoff. A to nepředstíraný.
Sobotu potom dlouho trápilo špatné svědomí. "Mám pocit, že jsem mu ten infarkt přivolal," svěřil se v jednom rozhovoru.
Režisér shodou okolností bydlel kousek od jeho domova na pražském Smíchově a často se u něj zastavil na kus řeči. Sobota se však jeho návštěv hrozil, protože se bál, že se bude muset zase upsat nějaké svazující filmové roli. Jednou se prý před ním dokonce schoval ve sklepě.
Schulhoff měl přesto Sobotu rád a říkal mu "Luděčku". Jeho infarkt během natáčení Já to tedy beru, šéfe bohužel nebyl poslední, během následujících let prodělal další tři. Ke zdravotním problémům se připojily i potíže psychické a režisér situaci přestal zvládat. V roce 1986 spáchal sebevraždu předávkováním léky.