Fotbal samozřejmě neměl vždycky pravidla, a už vůbec ne taková, jako má dnes. Stejně jako každý sport se postupně vyvíjel, zajímavé ale je, že byl v jednom období středověku dokonce zakázán, protože byl shledán nebezpečným. Sport, který má pro nás jasně daná a velmi striktní pravidla, má kořeny v masové účasti na nebezpečných potyčkách. Podle některých svědectví se při takových akcích mohly k posunutí míče směrem k brance použít jakékoliv prostředky, pokud to nevedlo k zabití nebo vraždě.
Na krátký, ale opravdu demonstrační dokument o tom, jak a s čím se fotbal hrál, se podívejte zde. Je jasné, že se jednalo o hru, která mohla skončit i smrtí:
Středověký fotbal se dokonce dodnes hraje na řadě míst, ale většinou se jedná jen o exhibiční zápasy, které se hrají třeba v rámci masopustu nebo hradních slavností. Například na anglickém hradě Na hradě Alnwick v začíná obdoba této hry tak, že hra tak, že vévoda z Northumberlandu pouští míč z hradeb. Který tým vstřelí dva góly jako první, vyhrává.
O tom, jak středověký fotbal vypadal, se naštěstí zachovaly i nějaké dokumenty a obrázky.
Krátké historie fotbalu – od hry ke rvačce
Název "fotbal" odkazoval původně na hru, která se hraje „pěšky“, což ovšem nemělo nic co do činění s tím, že se hraje nohama. Ve skutečnosti se k pohánění míče směly používat všechny části těla. Hra se tehdy nazývala jednoduše "míč" nebo "gameball".
Fotbal na masopustní úterý v Kingstonu nad Temží (1865)
Některé prameny hovoří o tom, že již v 9. století si skupiny mladých hrály s míčem. Nejednalo se přímo o fotbal, ale o jisté verze podobné míčové hry. Ve 12. století se popularitě těšila hra la soule, kdy se dvě farnosti navzájem vyzývaly, aby dostaly dřevěný nebo kožený míč z kostela v jedné farnosti do kostela druhé. Koncem 12. století pak zaznamenal William Fitzstephen oslavy masopustu v Londýně, kde proti sobě hrály různé školy.
Hra s míčem byla zkrátka vždy o soupeření, ať už šlo o týmy kluků, vesnice, farnosti nebo komunity. Neměla pravidla, ale již existovaly branky (kostely postupně nahradily skutečné „branky“), do míče se kopalo, počet hráčů nebyl omezen, ale v některých hrách bylo povoleno používat také ruce a hole. Možná i proto byly tyto hry nebezpečné, a navíc často opravdu končily rvačkou anebo dokonce smrtelnou nehodou.
Fotbalová úmrtí a tresty
Smrt při těchto hrách byla zcela jiná, než si umíme představit. Někdy hráč naběhl na dýku soupeře, jindy dostal koulí (alias míčem) do hlavy anebo zemřel na následky jiného bodného zranění, protože dýky a nože byly v té době běžnou součástí vybavení muže a na sport se neodkládaly.
Fotbal ve Florencii na konci 17. století.
Právě díky množícím se incidentům se nakonec úřady rozhodly tuto nebezpečnou hru zakázat. V Londýně k tomu došlo počátkem 14. století, ale tento zákaz zohledňoval nejen zranění, ale i křik a pohyb lidí, který vždy jakoukoli verzi této hry provázel. Trestem bylo dokonce vězení. Vtipné je, že právě o Anglii se tradovalo (nepravdivě), že se fotbal zde vyvinul ze starobylejšího a krvavějšího rituálu "kopání do hlavy Dánů". Vtipné je, že v době, kdy byla v Anglii nařízena nedělní střelba z luku, zakázal král Eduard III. jakékoli jiné hry a sporty, které by od lukostřelby odváděly, a to pod peněžitou pokutou.
Obdobný zákaz později vydala i Francie, která zakázala populární la soule.
Jak tato hra vypadá, se podívejte zde:
Podobným perzekucím později čelil dokonce i ženský fotbal, ale to bylo mnohem později, na začátku 20. let 20. století, kdy anglická fotbalová asociace zakázala ženský fotbal s tím, že je pro ženy zcela nevhodný. Zákaz byl zrušen až v roce 1971.
Každá země má dnes – kromě světově uznávané formy fotbalu (jež je nazýván v Americe „sokr“) nějakou jeho verzi. Jiný je fotbal v Japonsku, jiný v Africe nebo Číně. Samozřejmě mimo těch, které mají svá světová mistrovství a mezinárodní soutěže. Skvělé je, že při moderním fotbale je alespoň zakázáno nosit dýku.
Zdroje:
