Vidocqův otec byl vzdělaným a poměrně bohatým obchodníkem s kukuřicí. Ze sedmi dětí mu jeden syn zemřel a jeden byl od dětství nezvladatelný. Eugène François se rád pral a nacházel potěšení v drobných krádežích. Když mu bylo třináct, ukradl doma stříbrné talíře a obratem je prodal. K jeho překvapení ho přišla zatknout policie. Poseděl si dva týdny ve vězení, a teprve pak se dozvěděl, že celé zatčení zpunktoval jeho otec, který mu chtěl udělit lekci. Chlapec se ale nepoučil.

Hned za rok vykradl rodičům pokladničku s úspory a chtěl odcestovat do Ameriky. Než však stihl nastoupit na loď, sám byl o peníze připraven skupinou podvodníků. Přidal se ke kočovným hercům a nakonec narukoval do armády.

Mezi vojáky osvěžil svou pověst rváče a zabijáka. Protože mu to ale šlo dobře i v bitvách, byl povýšen na kaprála. Bohužel, v den ceremonie se pohádal s majorem a vyzval ho na souboj. Když nadřízený odmítl, vrazil mu facku. Něco takového se ve své době rovnalo trestu smrti, takže Vidocq nechal vojenskou kariéru plavat a dezertoval.

Příští léta trávil na dráze zločinu; nesčetněkrát byl uvězněn a pokaždé uprchl, skrýval se na různých místech pod různými jmény a nedařilo se mu začít poctivý život, protože ho vždy někdo poznal a zkoušel ho vydírat. Ve 33 letech pocítil, že ho hra na honěnou unavuje. Navíc se stal svědkem popravy svého bývalého kumpána, a v ten okamžik se v něm něco hnulo.

Při svém příštím zatčení se Vidocq s policisty už nepral, ale nabídl jim své služby. Podsvětí znal jako své boty, mohl se vetřít do míst, kam se muži zákona vůbec neodvažovali. Na konci roku 1811 založil v Paříži Bezpečnostní brigádu (Brigade de la Sûreté), která se o rok později stala legitimní státní policejní složkou. Vidocq byl pověřen jejím řízením.

Své zaměstnance si sám vybíral a osobně je také trénoval. Většina z nich se rovněž rekrutovala z galerky; jejich kontakty a schopnost odhadnout plány zločinců přinesly ovoce.

Vidocqův tým dokázal během jediného roku pozatýkat na 800 lupičů, vrahů, podvodníků a vyděračů. K jejich usvědčení používal Vidocq vlastní inovativní metody. Světového uznání dosáhl ve chvíli, kdy před soudem usvědčil vraha s pomocí sádrového odlitku stopy. Později začal Vidocq řešit i soukromé případy, a stal se tak jedním z prvních provozovatelů řemesla soukromého detektiva.

Jeho život inspiroval mnohé spisovatele a básníky; Vidocqovy vyšetřovací metody přiblížil také český režisér Antonín Moskalyk v jednom z dílů seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Napraveného galejníka v něm ztvárnil Boris Rösner.