Jejich příběh začal v roce 1845, kdy druhý tajemník britské admirality Sir John Barrow nařídil vyslání expedice, jejímž cílem bylo objevit možnost obeplout Ameriku od severu, a proplout tak mezi Kanadskými arktickými ostrovy z Atlantiku do Pacifiku.
Najít tzv. Severozápadní průjezd bylo pro Brity motivující z několika důvodů. Tento hypotetický koridor byl považován za strategicky důležitou trasu pro obchod a námořní dopravu. Ovládnout ho znamenalo značný ekonomický přínos. Úspěch výpravy by v době koloniální expanze zároveň symbolizoval sílu a technologickou vyspělost britského námořnictva.
Do čela expedice byl proto vybrán úspěšný a zkušený mořeplavec John Franklin, 24 důstojníků a 110 námořníků. Jejich domovem se staly bývalé válečné lodě 378 tunový Erebus a 331 tunový Terror, vybavené těmi nejmodernějšími vychytávkami od parního pohonu po topné zařízení.
Muži se mohli těšit také na destilační zařízení sloužící k výrobě sladké vody a tříletou zásobu konzervovaného jídla od citronové šťávy po brambory, pudingy a maso. Vypadalo to, že vše je dokonale připraveno a cesta bude probíhat klidně. Zdání ale klamalo.
Franklinova expedice
Posádka vyplula 19. května 1845 z anglického Greenhithu. Naposledy byla spatřena jen o měsíc později v Baffinově zálivu mezi Atlantským a Severním ledovým oceánem. Poté, jako kdyby se po ní slehla zem.
Nadcházející měsíce od ní nepřicházely žádné zprávy. Když uběhly dva roky, veřejnost se začala zajímat, co se stalo. Británie tak vyslala několik záchranných expedic, a to jak po souši, tak po moři. Od té doby pátrání po osudu HMS Erebus a HMS Terror neskončilo. Jisté je pouze jedno. Všichni muži, včetně Johna Franklina, zemřeli.
Jak a proč je stále záhadou. Problémem totiž je, že členové posádky nezanechali žádné deníky. Písemné záznamy, které se našly, jsou většinou zmatené a sdělují jen nepodstatné věci. Jediné informace tak poskytly ostatky mužů pohřbených na Beecheyho ostrově, kosti a další artefakty ztracené na různých místech.
Chlad a hlad
Zdá se, že členové Franklinovy expedice zažili během několika měsíců peklo na zemi. Už v září roku 1846 se lodě dostaly do ledového příkrovu u Ostrova krále Viléma, kde zůstaly uvězněny dva roky. Během té doby začali umírat první muži na nemoci, podchlazení nebo vyčerpání.
„Museli čelit respiračním nemocem, extrémnímu mrazu, dosahující až -48 °C, omrzlinám, opruzeninám a kurdějím,” říká historička Claire Warrior. „Stačilo si sundat rukavice, zpotit se nebo si přiložit na kůži něco kovového. I drobné zranění mohlo znamenat komplikace,” dodává.
Forenzní antropolog Dr. Owen Beattie navíc zjistil, že všichni zemřelí měli v kostech nadměrné množství olova. To napovídá, že konzervované jídlo, oslavované jako špičková technologie, bylo kontaminované. S každým soustem tak muži do svého organismu dostávali jed.
Kanibalismus
V dubnu 1847, kdy byla většina zásob zkonzumována, se zbytek posádky rozhodl, že se do civilizace pokusí dostat pěšky. Naložili záchranné čluny a vydali se k řece The Back River. Cesta ale byla extrémně náročná, a to jak fyzicky, tak psychicky. Zdá se, že některé muže držela při životě pouze jedna myšlenka – přežít, a je jedno jak.
Jak ukázala pitva prvního důstojníka HMS Erebus Jamese Fitzjamese, během níž byly objeveny řezné rány na kostech, zejména na spodní čelisti, námořníci se uprostřed mrazivé pláně uchýlili ke kanibalismu. Výzkum vědců z Katedry antropologie z University of Waterloo tak potvrdil příběhy, o nichž se jen spekulovalo.
V roce 1854 doktor John Rae vyslechl pár Inuitů, kteří mu tvrdili, že potkali pár bělochů, kolem nichž ležela zohavená těla. Některé části se měly vařit i v hrncích. Málokdo však těmto hrůzostrašným historkám věřil. Zdá se však, že byly pravdivé.
Proplutí Severozápadního průjezdu se tak stalo Franklinově expedici osudným. Podařilo se to až norskému polárníkovi Roaldu Amundsenovi na počátku 20. století.
Zdroje: www.bbc.com, www.rmg.co.uk, www.cs.wikipedia.org,
Sledujte nás v Google Zprávách