Cibulka se narodil v roce 1931 do rodiny truhláře - podlaháře. Rád četl, chodil mezi skauty a sportoval. Hodně posiloval, věnoval se řeckořímským zápasům. Po měšťance se chtěl dostat do učení na automechanika.

Na úřadu práce mu sdělili, že půjde tam, kde ho společnost potřebuje: buď do hornictví, nebo si může vybrat mezi pekařem a zámečníkem: „Musel jsem se rozhodnout o svém životě během jedné minuty. Vybral jsem si zámečníka, ale nebavilo mě to,“ vypráví František Cibulka, jehož rodina přišla po roce 1948 o truhlářskou dílnu.

Dělníci se znárodňovacími dokumenty k nim přišli s tím, že mají do několika hodin dílnu opustit. Protože v dílně žádné zlato a šperky, které ani rodina živnostníka nevlastnila, nenašli, provedli soudruzi u nich doma několik marných domovních prohlídek. Do zápisu o provedení prohlídky uvedli poznámku k bustě Beneše, která stála v obývacím pokoji, že je usvědčuje „z šovinistického smýšlení“: „Mysleli si, jak jsme bůhvíjak bohatí, což nebyla pravda. Od té chvíle nás lidé v Táboře nezdravili, přecházeli na druhý chodník, všichni věděli, že co si otec o komunistech myslí,“ vzpomíná Jaroslav Cibulka.

Bylo mu líto politických vězňů, jednomu zařídil rande

Cibulka ve svých devatenácti letech nastoupil na brigádu do těžkého průmyslu k pecím kladenských železáren. Tady se potkal s politickými vězni. S jedním z nich se spřátelil: „Byl to takový starší člověk, kterého zavřeli na čtyři roky za to, že vyvěsil na jeden americký svátek americkou vlajku. Nosil jsem mu dopisy, vynášel a přinášel různé věci," vzpomíná Cibulka.

"Jednou mě poprosil, jestli bych ho nevyvedl ven z továrny, jakože ho vedu do lágru, ale přitom měl domluvenou schůzku s manželkou. Povedlo se to. Stráž mě s ním nechala vyjít ven. Bál jsem se, co když uteče? Ale podařilo se. Pomocí přátel se vrátil nepozorovaně do tábora. Druhý den normálně přišel na směnu,“ dodává Cibulka, který po několika měsících odjel do Tábora za rodiči a nastoupil do nedaleké továrny Kovosvit v Sezimově ústí.

Odboj v Táboře vedl penzionovaný invalida

V Táboře se dvacetiletý Cibulka seznámil se stejně starým Stanislavem Kosíkem. Stali se nerozlučnými přáteli. Kosík a Cibulka snili o ozbrojeném odboji proti komunistům. Shromažďovali zbraně, prohledávali sklepy, podzemní chodby, lesní úkryty, ze kterých chtěli vytvořit odbojové základny.

Kosík podle archivní dokumentace blouznil o obrovské síti partyzánských skupin s ústředním velitelstvím v Praze, o tajných výcvikových střediscích kdesi na Šumavě a podobně. Věřili, že brzo vypukne třetí světová války. Doma poschovávali asi šest pistolí s náboji a několik dýk.

Kosík Cibulku seznámil s šestapadesátiletým Janem Bayerem, penzionovaným invalidou, bývalým úředníkem spořitelny, kterému kluci horliví do odboje přezdívali Dědek. Právě kolem Bayera se vytvořila asi devítičlenná skupina mladých lidí odhodlaných k sabotážím. Jediným skutečně plánovaným činem mělo být poškození pece v továrně Madeta Řípec ve Veselý nad Lužnicí. Snažili se vyrobit třaskavinu, obalit uhelným prachem a přihodit na hromadu briket, kterými se v továrně topilo. K tomu nedošlo. Kosík a Cibulka do skupiny nevědomky přivedli agenta StB s krycím jménem Cizinec, který všechny udal.

Udal je lodník Holler alias Cizinec

Jaroslav Cibulka se blízce přátelil se spolužačkou své sestry Miladou Hollerovou: „Nechci to rozvádět. Šel jsem s tou kamarádkou kolem bydliště Kosíka. Zahlédl nás a pozval dovnitř. Myslel si, že ji informuji o tom, co se děje. No a on před ní začal mluvit o skupině. Nabídla, že její bratr je na vojně, pracuje u paroplavební společnosti a že by mohl zajistit cestu přes hranice,“ vysvětluje Cibulka, proč důvěřoval Vladimíru Hollerovi.

Ten ovšem spolupracoval s českobudějovickým oddělením StB. Vlichotil se do přízně Kosíka, Cibulky i Bayera, protože před vojenskou službou skutečně pracoval jako lodník u Československé labské společnosti, se kterou se nejednou plavil až do německého Hamburku. Holler nahlásil v průběhu několika týdnů tolik zpráv o odbojové táborské skupině, že to vyšlo na třicet stran textu. Ve svých hlášeních obhajoval jen sestru, umenšoval její podíl, čímž jí zajistil beztrestnost.

Brzo ráno 13. června 1951 zatkla čtyři komanda estébáků - celkem šestnáct po zuby ozbrojených policistů - celou skupinu. Pro Cibulku si přišli do fabriky Kovosvit. Báli se, že by se s nimi rval, kdyby si pro něj přišli k němu domů. Nechali si ho zavolat na kádrové oddělení podniku. Když Cibulka vstoupil do kanceláře, stáli za dveřmi estébáci s namířenými pistolemi.

Estébákům utekl jen starý invalidní důchodce Bayer. Když je spatřil, vyběhl z domu a sprintem se jim ztratil v ulicích Tábora. Soudruhy, kteří mu nestačili, zachvátila panika, jak to vysvětlí. Obsadili dům jeho přítelkyně a hlídkovali všude, kde by se mohl vyskytovat.

Dopadli ho před domem Cibulky, který byl v té chvíli již už v cele táborské policejní věznice. Bayer nespíš obíhal své přátele, aby je varoval. Když zjistil, že je pozdě, policistům se vydal.

Tvrdili, že mučí jeho maminku

Devět měsíců odbojáře vyšetřovatelé StB mučili. Pálili cigaretami, fackovali, celé dny i noci museli zadržení stát na cele, dokud se nezhroutili a nebyli ochotni doznat terorismus, velezradu a spiknutí. Jaroslava Cibulku vydírali: „Tvrdili, že zavřeli rodiče. Představoval jsem si, jak musí matka trpět, měla po pěti operacích,“ vypráví Cibulka, který u soudu dostal 22 let vězení jako jeho přítel Kosík. Velitel skupiny Bayer byl odsouzen na doživotí.

Jaroslav Cibulka putoval do Kartouz na samovazbu, později ho převezli na Mírov. Po roce, který si odseděl v kamenných věznicích, ho v poutech vyvedli na dvůr, naložili do autobusu a odvezli na jáchymovský lágr Barbora, kde nastoupil jako lamač do uranových dolů.

„Nikdy před tím jsem sbíječku v ruce nedržel. Předák mi řekl vlastně jedinou věc, abych nevrtal do děr, které selhaly. Pochopil jsem, že je v nich nevybuchlá nálož, která může detonovat. Měsíc jsem měl jen základní stravu - brambory bez omastku, až když jsem splnil normu, dostal jsem víc. Byl jsem silný, sportovec, zvyklý na práci, takže jsem to zvládal až do chvíle, kdy jsem onemocněl,“ vzpomíná Cibulka, který spal ve vězeňském baráku na lůžku, který před ním obýval vězeň s tuberkulózou.

Jaroslav, který se tímto vážným bakteriálním onemocněním nakazil, se po nocích dávil kašlem, cítil se zesláblý, trápila ho bolest na hrudi. Vězeňský lékař mu píchnul kalciovou injekci a nařídil, že bude dál pracovat. Neměl horečku nad 38 stupňů, která by ho dostala na marodku. Cibulka v mrákotách dál rubal uran, v zimě stával i hodinu na mraze na nástupu vězňů. Myslel si, že umírá. Zachránil ho transport z přeplněné Barbory na příbramský lágr Bytíz, kde chvíli pomáhal v kuchyni. Tady se uzdravil a zesílil.

Až k nám přijdou hoši z júesej…

Na Bytízu vyfasoval Cibulka kázeňský trest zpívání. Musel celou noc prostát s četou vězňů u drátů. Když nastupovali na hornickou směnu do dolů a dozorci je vedli koridorem na šachtu, vězni zpívali: "Až k nám přijdou hoši z júesej, zase nám bude dobře bude hej, pak budem se svými druhy, pod hvězdami a pruhy, budem zpívat jupí jupí ej. Až k nám přijdou hoši z Mexika, tak píchnem komunistům kudly do břicha.“

„Jdeš s námi?,“ nabídl spoluvězeň. A Cibulka nezaváhal. Naskočil do ujíždějícího náklaďáku

Lágry a uranové doly na Příbramsku mívaly v 50. letech elektrické výpadky. Zvlášť nebezpečné to bývalo na nočních směnách. Vězni po jednom pomalu slézali do šachty po žebřících tzv. fórech. U baráků, kde vězni fasovali pogumované obleky, holínky a lampy, se tvořily hloučky, které dozorci nedokázali udržet pohromadě.

Dva jeho spoluvězni, se kterými měl tu noc směnu na překopu, se ztratili. Jaroslav se je vydal hledat. Našel jednoho z nich nervózně postávat u vězeňské dílny: „Zeptal se mě: ´Jdeš s námi?´ Pochopil jsem, že je to nabídka k útěku. V tu chvíli zpoza baráku vyjel náklaďák, který řídil ten druhý. Naskakoval jsem do kabiny při jízdě,“ vzpomíná na dramatické chvíle Cibulka. Tito tři vězni se prohnali kolem baráků hlavní lágrovou silnicí, prorazili bránu a ujeli.

Dozorci zkoprněli. Než se vzpamatovali, řítil se náklaďák směrem k lesu a na příbramskou silnici. Než se k ní dostali, musel vůz projet podél lágru. V té chvíli spustili strážní palbu ze samopalů a kulometů ze špačkáren. Náklaďák, podle pozdějšího vyšetřování, zasáhlo přes sedmdesát kulek, žádná z nich neprošla skrz kabinu a pasažéry nezranila. Vězni sjeli z hlavní silnice do lesa, kde se ukryli.

Kvůli výpadku elektřiny, který zastavil důlní klece, se vězni nastupující na noční směnu na chvíli dostali z pozornosti dozorců: „Nemohli nás uhlídat. Nesvítilo světlo, fronty se tvořily u lampárny, vězni sestupovali do dolu po žebřících. Tvořily se hloučky. Zjistil jsem, že mi chybí dva kluci z čety,“ vzpomíná jednadvacetiletý zápasník Cibulka, který své kumpány hledal po táboře.

Jeden z nich nervózně postávat u vězeňské dílny: „Zeptal se mě: ´Jdeš s námi?´ Pochopil jsem, že je to nabídka k útěku. V tu chvíli zpoza baráku vyjel náklaďák, který řídil ten druhý. Naskakoval jsem do kabiny při jízdě,“ vypráví Cibulka. Prohnali se kolem baráků hlavní lágrovou silnicí, prorazili bránu a ujeli.

Z hlavní silnice sjeli do lesa, kde se ukryli mezi smrky v houštině. Vypjetím po nějaké chvíli usnuli. Ráno je probudily policejní vozidla brzdící na lesní cestě nedaleko jejich úkrytu. Slyšeli, jak zasahující policisté spolu rozmlouvají, i štěkot jejich psů. Uprchlí vězni zůstali ležet v úkrytu.

Na sobě měli hornický vězeňský pogumovaný mundůr – fáračky: „Dodnes nechápu, že nás psi nenašli. Ta guma na fáračkách byla cítit na dálku,“ popisuje Cibulka. Policisté se psi kolem nich prošli nejméně dvakrát v těsné blízkosti, vězni zpoza křoví pozorovali jejich boty. Podle odborníků Českého kynologického svazu guma mohla psy skutečně zmást. Také podotýkají, že tehdejší výcvik nebyl na dnešní úrovni.

Dvě stě kilometrů na Moravu
Uprchlí vězni se domluvili, že vyrazí z úkrytu až po setmění, půjdou celou noc a při svítání si najdou další úkryt. A takto za několik nocí překonají dvě stě kilometrů až na Moravu ke státním hranicím a utečou do Rakouska. Spoluvězni Cibulky, odsouzeni ve stejném procesu, před zatčením převáděli uprchlíky přes hranice právě na Moravě.

Nechtěli riskovat v místech, které neznali. Po tmě šli vězni v nepříjemných hornických mundůrech velmi pomalu, drželi se za ruce, aby se v hustém lese neztratili. Širokým okruhem obcházeli vesnice. Následující den se skrývali v lese do pozdního odpoledne. Za soumraku vyrazili. Vykoukli z lesa a chtěli přejít louku.

Jak vyšli na volné prostranství, ozvalo se děsivé: „Ruce vzhůru!“ Padli přímo do náruče dvěma esenbákům, kteří les hlídali. Spoutali jim ruce a přivázali je k sobě: „Jeden z nich dokola opakoval, co jsme si to dovolili, kam jsme chtěli utéct?! Že nikdo nemá šanci. Že každého chytnou a podobně otravné řeči.

Tak jsem se naštval a řekl, že jsem chtěl do Sovětského svazu, tam je přeci blahobyt, ne!? Ten mi teda ukázal sovětský blahobyt! Rozzuřil se tak, že mě mlátil, dokud jsem neomdlel,“ vypráví Cibulka.

Před dozorci spolkl moták
Cibulka u soudu dostal dva roky k původnímu trestu a putoval do nejtěžšího vězení té doby do Leopoldova. Na rukávu nosil zelenou páskou označující zvlášť nebezpečné vězně: „Protloukal jsem se léta přes samovazby, korekce, prošel jsem dílnou, až jsem se dostal do kotelny,“ shrnuje leopoldovské martyrium Cibulka, který našel cestu, jak vynášet vězňům motáky přes vězeňskou ordinaci nebo kotelnu, kde se jednou za čas potkal s civilisty, kteří tam přiváželi uhlí.

Když šel s vězeňským ešusem na jídlo, překvapili ho dozorci, kteří na něj čekali. Odvedli ho do zvláštní vězeňské místnosti: „Vypadalo to, že je cimra obložená bachaři, bylo jich tam v takové malé místnosti snad osm. Někdo to shodil, protože šli na jisto,“ vypráví Cibulka, kterého donutili vyndat všechno z kapes a začali ho důkladně prošacovávat.

Ještě než vstoupil do místnosti, podařilo se mi nenápadně moták schovat mezi velký a malý ešus a zabalit ho do utěrky, jako bylo v Leopoldově běžné. Když v šatech moták dozorci nenašli, nařídili mu, aby rozložil na stůl ešus. Cibulka věděl, že je konec: „Vnitřně jsem se uklidnil. Pomalu jsem rozdělával ešus. Nejdřív utěrku, pak pomalu víko.

Dozorci na mě zírali a sledovali každý můj pohyb. Jak jsem vyndal malý ešus, objevil se moták. Než mohli cokoliv udělat, popadl jsem ho a spolkl,“ směje se Cibulka, na kterého se strážní sesypali. Dva mu násilím otevírali ústa, třetí se mu snažil rukou papírek z úst vyndat.

Tloukli ho do břicha, aby moták vyzvrátil. Když se k tomu Cibulka neměl, odvedli ho do vězeňské ordinace k lékaři, politickému vězni Jiřímu Krbcovi a nařídili mu aplikovat Cibulkovi injekci na zvracení. „Dal mi jí. Seděl jsem na židli dva metry před umyvadlem.

Dozorce jsme měl po obou stranách. Nic se nedělo. Pak jsem ucítil, že to na mě jde. Ale zadržoval jsem to. V jednu chvíli už to nešlo vydržet, vyskočil jsem a nad umyvadlem se vyzvracel, ale moták jsem rychle vzal a znovu snědl,“ vypráví s úsměvem Cibulka, který netušil, co se v motáku píše.

Bachaři zuřili. Zařvali na Krbce, ať mu dá znovu injekci. To ale lékař – mukl odmítl, že si zbitého vězně nevezme na svědomí. Cibulka za to putoval na čtrnáct dní do korekce: „Víte, ve vězení to není jednoduché. Nemohl jsem zklamat kamarády,“ vysvětluje Cibulka, proč tolik vzdoroval.

Jaroslava Cibulku propustili po devíti letech na amnestii v květnu 1960. Nastoupil k pozemním stavbám, později pracoval až do důchodu jako frézař v továrně v Ostrově na Jáchymovsku asi deset kilometrů od bývalého lágru Barbora: „Nikdy jsem si nemyslel, že bych se vrátil do míst, kde jsem zažil peklo. No a vidíte, už jsem tu padesát let.“

Loupežník Marx
Sedmaosmdesátiletý Jaroslav Cibulka cítí zklamání z evropské politiky. Přál si, aby se Evropská unie podobala Spojeným státům americkým. Měla svoji armádu, prezidenta a společnou zahraniční politiku. Pobouřilo ho, když ke dvoustému výročí narození Karla Marxe odhalili v německém Trevíru jeho obří sochu a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vysvětloval, že by měl být tento myslitel a revolucionář vnímán v kontextu své doby a neměla by se na něj svalovat zodpovědnost za zločiny komunismu.

„Oni obhajují toho loupežníka Marxe. Vždyť hlásal genocidu, likvidaci celých vrstev! Copak si to Evropská unie neuvědomuje?! No a o migrantech, škoda mluvit. Dneska se lidé začínají bát o tom cokoliv říkat. Takhle jsem si to nepředstavoval,“ uzavírá své vyprávění Jaroslav Cibulka.

Příběh Jaroslava Cibulky zdokumentovali lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentující vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy, mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.

Mikuláš Kroupa

Mikuláš Kroupa